Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sexualita a těhotenství

10. 6. 2013

 Sexualita je nejrozšířenější úroveň, na níž se lidé vyrovnávají s tématem polarity a cvičí se v něm. Každý zde pociťuje svou neúplnost a hledá, co mu schází. Tělesně se spojuje se svým protipólem a ve sjednocení prožívá nový stav vědomí, jemuž říká orgasmus. Tento stav vědomí pociťuje jako ideál štěstí. Tento ideální stav však má pouze jednu nevýhodu: nedá se udržet trvale. Tuto nevýhodu se člověk pokouší vyrovnat četností. Jakkoli je tento okamžik štěstí pokaždé krátký, ukazuje nám, že vědomí má k dispozici ještě stavové formy, jež jsou kvalitativně vysoce nadřazeny našemu “normálnímu” vědomí. Tento pocit štěstí také nakonec nedá člověku odpočinout a mění ho v hledajícího tvora. Sexualita tu odhaluje hned první polovičku tajemství: když spojíme dva póly tak, aby splynuly v jedno, dostavuje se pocit štěstí. Štěstí je tedy “jednota.” Chybí nám už jen druhá polovička tajemství, jež by nám prozradila, jak by se dalo setrvat v tomto stavu vědomí natrvalo. Odpověď je prostá: dokud bude probíhat sjednocení protikladů jen v materiální rovině (sexualita), bude vždy časově omezený také výsledný stav vědomí (orgasmus), neboť tělesná úroveň podléhá zákonu času. Od času se ale oprostíme pouze tím, že sjednotíme protiklady rovněž ve vědomí — pokud se mi podaří sjednocení na této úrovni, dosáhnu věčné, tedy nečasové blaženosti.

Tento poznatek stojí na začátku esoterické stezky, jíž se na Východě říká také jogínská cesta. Jóga je odvozeno ze sanskrtského slovesa “yuj” a znamená tolik co jho, jařmo (srov. latinský výraz jugum =jho). Jařmo vždy spojuje dvojí v jedno: dva voly, dvě vědra atd. Jóga je umění sjednocovat dvojnost. Protože sexualita v sobě obsahuje základní vzorec cesty, znázorněný navíc na úrovni přístupné všem lidem, byla odjakživa s oblibou používána k analogickému zobrazení cesty. Dodnes leckterý turista užasle zírá na — podle něj pornografické — výjevy ve východních chrámech. Na nich se však sexuální spojení dvou božích postav používá k symbolickému znázornění velkého tajemství conjunctio oppositorum, spojení protikladů.

Patří ke zvláštnostem křesťanské teologie, že během svého vývoje občas zatratila tělesnost, a tím také sexualitu natolik, že jako potomci křesťanstvím poznamenané kultury považujeme sex a duchovní cestu vykonstruovaně za dva obrovské, nesmiřitelné protiklady (...přirozeně, že sexuální symbolika nebyla křesťanům vždy cizí, jak dokládají např. “Učení o Kristově nevěstě”). Toto myšlení o protikladnosti těla a ducha se stále ještě horlivě pěstuje v mnohých skupinách, jež se považují za “esoterické.” V těchto kruzích se transmutace zásadně zaměňuje za potlačování. I zde  by stačilo správně pochopit esoterický princip “jak nahoře, tak dole.” Z toho rovněž plyne: co člověk nemůže dole, nikdy nedokáže nahoře. Kdo má tedy sexuální problémy, měl by je také řešit na tělesné úrovni, místo aby hledal spásu v útěku — sjednotit protiklady lze na „vyšších“ úrovních ještě mnohem obtížněji!

Z tohoto hlediska je zřejmě pochopitelné, proč Freud zredukoval téměř všechny lidské problémy na sexualitu. Tento postup byl naprosto oprávněný, ale má pouze jednu formální chybu. Freud (a všichni stejně smýšlející) neučinil poslední krůček z roviny konkrétní manifestace k principu nacházejícímu se za ní. Sexualita je prostě pouze jedna možná výrazová forma principu “polarity,” popř. “sjednocení protikladů.” V této abstrahované formě by snad mohli i Freudovi kritici souhlasit s tím, že všechny lidské problémy lze zredukovat na polaritu a na pokus spojit protiklady (tento krok nakonec Učinil C. G. Jung). Správné je rozhodně tvrzení, že většina lidí poznává, prožívá a zpracovává problémy polarity nejprve na úrovni sexuality. To je také důvod, proč jsou pro člověka největšími zdroji konfliktů sexualita a partnerství: je to také tak obtížné téma “polarity,” jež člověka dohání k zoufalství tak dlouho, až najde bod sjednocení.

Poruchy menstruace

Měsíčky jsou výrazem ženskosti, plodnosti a schopnosti přijímat. Žena je tomuto cyklu vydána na milost a nemilost. Musí se mu podrobit se všemi omezeními, jež jí přináší. Touto povolností se dotýkáme ústředního tématu ženství: schopnosti oddat se. Když zde hovoříme o ženskosti, máme na mysli obsáhlý princip ženského pólu ve světě, kterému např. Číňané říkají jin, který alchymisté zpodobňují jako Lunu a hlubinná psychologie vyjadřuje symbolem vody. Každá žena je z tohoto hlediska jen konkrétní jevovou formou archetypického ženství. Ženský princip by se dal definovat schopností přijímat. “Cesta tvůrce činí mužské, cesta příjemce pak ženské,” píše se v Knize proměn (I-ťing). A dál se říká také:

“To, co přijímá, je nejoddanější ze všeho na světě.”

Schopnost oddat se, je hlavní vlastností ženství; je to základ všech dalších schopností — otevření, přijetí, početí, uschování. Schopnost oddat se znamená současně vzdát se aktivního činění. Podívejme se na archetypické symboly ženskosti, na Měsíc a vodu. Ani jeden z těchto symbolů sám o sobě nic nevyzařuje ani nevydává jako jejich protipóly Slunce a oheň. Proto jsou schopny přijímat, vpouštět do sebe a reflektovat světlo a teplo. Voda se vzdává vlastních nároků na tvar — přijme jakýkoli. Přizpůsobuje se, poddává se.

Za polaritou “Slunce — Měsíc” a “oheň — voda” se neskrývá žádné hodnocení. Bylo by to také naprosto nesmyslné, neboť každý pól je sám o sobě jen poloviční a nedokonalý — k úplnosti mu přece chybí druhý pól. Této úplnosti však lze dosáhnout jen tehdy, když oba póly zcela reprezentují svůj specifický svéráz. Leckterá emancipační argumentace snadno přehlíží tyto archetypické zákony. Je prostě hloupé, když si voda stěžuje na to, že nemůže hořet a svítit a odvozuje z toho svou méněcennost. Právě proto, že nemůže hořet, může přijímat, což je zase odepřeno ohni. Jedno není o nic lepší ani horší než druhé, jen prostě jiné. Z této jinakosti pólů vzniká napětí, kterému se říká “život.” Nivelizací pólů se protiklady nesjednotí. Žena, která plně akceptovala své vlastní ženství a prožívá ho, se nikdy necítí “méněcenná.”

Tato “nesmířenost” s vlastním ženstvím se však skrývá za poruchami menstruace, popř. za mnoha dalšími symptomy v sexuální oblasti. Oddanost, svolnost vždy činí člověku potíže, vždyť od něj vyžadují, aby se vzdal svého “já chci,” dominance svého ega. Musíme obětovat něco ze svého ega, kus sebe, dát kus sebe — přesně jak si to žádá od ženy pravidelný měsíční cyklus. Neboť spolu s krví obětuje žena něco ze své životní síly. Měsíčky jsou těhotenství, porod v malém. Ve stejné míře, v jaké nějaká žena nesouhlasí s touto “pravidelností,” pak dochází k menstruačním poruchám a potížím. Ukazují, že se nemíní podvolit nějaká (často nevědomá) instance dotyčné ženy — a to menstruaci, sexu, muži. Přesně, cíleně se na toto bouřící se “já ale nechci” obrací reklama na menstruační vložky a tampony. Slibuje, že žena údajně získá nezávislost, když bude používat nabízený produkt, a že si bude moci dělat, co chce, přestože bude mít své dny. Reklama tak obratně útočí na konflikt odehrávající se v mnohých ženách. Ty sice chtějí být ženami, ale odmítají se smířit s tím, co s sebou nese jejich ženství.

Žena, která bolestivě prožívá menstruaci, prožívá bolestivě i svou ženskost. Z menstruačních potíží lze vždy také usuzovat na sexuální problémy, neboť protest proti oddanosti projevující se při poruchách menstruace brání rovněž uspokojivému sexuálnímu životu. Když žena dokáže správně prožít orgasmus, je schopna bez problémů zvládnout i menstruaci. Orgasmus je stejně jako usínání taková “malá smrt.” Za malou smrt lze označit také pravidelné měsíční krvácení, neboť odumírá tkáň, a proto je vypuzována ven z těla. Umírání není ale nic jiného než výzva, abychom se zbavili svého křečovitého já, upustili od jeho mocenských hrátek a nechali věcem volný průběh. Smrt hrozí vždy jen egu, nikdy ne člověku samotnému. Kdo se pevně drží ega, prožívá umírání jako boj. Orgasmus je malá smrt, neboť také vyžaduje, abychom se rovněž oprostili od svého já. Orgasmus je přece splynutí já a ty v jedno, což předpokládá otevření hranice já. Kdo lpí na svém já, neprožívá žádný orgasmus (totéž platí i pro usínání viz dále). Sounáležitost smrti, orgasmu, menstruace je snad jasně vyjádřena schopností oddat se, ochotou obětovat kus vlastního ega.

Proto je pochopitelné, že anorektičky nemají většinou žádné měsíčky nebo trpí závažnými poruchami menstruace, jak jsme už uvedli. Jejich potlačovaná touha dominovat je příliš silná, než aby mohly k něčemu svolit. Bojí se svého ženství, mají strach ze sexuality, plodnosti a mateřství. Je známo, že k vynechávání periody dochází velmi často v situacích velkých hrůz a nejistot, při katastrofách, ve vězení. Menstruaci neměly pravidelně rovněž ženy uzavřené v pracovních a koncentračních táborech (sekundární amenorea). Žádná z těchto situací není přirozeně vhodná pro “oddanost,” spíš vyžadují od ženy, aby se “vzmužila,” stala se aktivní a prosazovala se.

Nesmíme přehlédnout ještě další aspekt menstruace: měsíčky jsou výrazem schopnosti mít děti. Pravidelný měsíční cyklus prožívají ženy velmi rozdílně, podle toho, zda si přejí mít dítě, nebo ne. Pokud žena touží po miminku, naznačuje jí menstruace, že to “zase jednou nevyšlo.” V těchto případech pociťuje před začátkem periody a v jejím průběhu především nevolnost a má špatnou náladu. Krvácení vnímá jako “bolestivé.” Tyto ženy také dávají přednost méně bezpečným antikoncepčním metodám — je to výraz kompromisu mezi nevědomým přáním mít dítě a jakýmsi alibi. Když se žena bojí otěhotnět, zpravidla se nemůže dočkat, až se dostaví měsíčky. Právě to ale může obratem způsobit, že se opozdí. A často pak trvá menstruace velmi dlouho a může posloužit jako záminka k odmítání pohlavního styku. V zásadě to lze — jako každý symptom — zneužít jako mocenský nástroj, ať už k obraně proti sexu nebo k získání náklonnosti a něhy.

Menstruace je regulována tělesně, a to souhrou ženského hormonu estrogenu a mužského hormonu gestagenu. Tato souhra odpovídá “sexualitě na hormonální úrovni.” Pokud dojde k poruše této “hormonální sexuality,” zpravidla nastane také porucha menstruace. Tyto poruchy se dají obtížně léčit podáváním hormonálních přípravků, neboť hormony jsou pouze hmotní zástupci mužských a ženských duševních součástí. Léčit lze pouze tím, že se žena smíří s vlastní sexuální rolí, neboť jen tak může v sobě uskutečnit a posléze jednou realizovat pól opačného pohlaví.

Pseudogravidita - nepravé těhotenství

 Velmi názorně můžeme sledovat somatizaci psychických procesů u nepravého těhotenství. Ženy nejenže subjektivně pociťují patřičné příznaky jako roztodivné chutě, nasycenost, nevolnost, zvracení, nýbrž dochází také k typickému zvětšení ňader, pigmentaci prsních bradavek a dokonce i k sekreci mateřského mléka. Některé cítí pohyby plodu a břicho mají vystouplé jako žena ve vysokém stupni těhotenství. Za tímto nepravým těhotenstvím — známým už od starověku, ale přece jen poměrně vzácným — se skrývá konflikt mezi extrémně silnou touhou po dítěti a nevědomým strachem z odpovědnosti. Když jde o zdánlivou graviditu u svobodné ženy, která žije sama, může být ve hře také konflikt mezi sexualitou a mateřstvím. Tato žena by ráda splnila ušlechtilou mateřskou úlohu, aniž by pro ni měl nějaký význam neušlechtilý sex. U pseudogravidity ale každopádně tělo opět prozrazuje pravdu: nadme se, aniž v sobě něco má.

Potíže v těhotenství

Potíže v těhotenství ukazují vždy na odmítání dítěte. Toto tvrzení budou dozajista nejrozhořčeněji odmítat ty ženy, jichž se to týká nejvíc. Jestliže nám ale jde o pravdu, jestliže usilujeme o skutečné poznání, pak se musíme nejprve oprostit od běžných hodnotových měřítek. Právě tato hodnotová měřítka totiž nejvíc překážejí naší upřímnosti. Dokud jsme přesvědčeni, že musíme zaujmout pouze jeden určitý postoj nebo se chovat pouze jedním určitým způsobem, abychom byli dobří, nutně potlačíme všechny podněty, jež se nehodí do uvedeného schématu. Tyto potlačené podněty se však posléze projeví jako tělesné příznaky a znovu uvedou věci na pravou míru a nastolí rovnováhu.

Rádi bychom opět zdůraznili tuto souvislost, aby se čtenářky ukvapeně neklamaly a netvrdily, že se jich to rozhodně netýká. Rození dětí přece patří k vysoce hodnoceným tématům, a proto se leckterá nepoctivost může proměnit v symptom. Samovolný potrat značí, že se žena chtěla zbavit dítěte — jde o jakési nevědomé přerušení těhotenství; v mírnější podobě se odmítání dítěte projevuje v těhotenství (téměř běžnou) nevolností a především zvracením. Tento příznak se vyskytuje zvlášť často u velmi křehkých a štíhlých žen, neboť těhotenství u nich způsobí prudké zvýšení hladiny ženských hormonů (estrogenů). A právě v těchto ženách s nízkou ženskou identifikací vyvolává tento (hormonální) průnik ženskosti strach a obranné reakce, jež se projevují nevolnostmi a zvracením. Všeobecná četnost nevolností během těhotenství. jen svědčí o tom, že očekávání potomka vyvolává nejen radost, ale také odpor. Je to zcela pochopitelné, dítě přece znamená obrovskou změnu dosavadního životního způsobu a převzetí odpovědnosti, jež zprvu snadno vyvolává obavy. Tělo však odmítá nový život čím dál méně podle toho, jak je tento konflikt ne-vědomě zpracováván.

Těhotenská gestóza

Rozlišujeme rannou (6. — 14. týden) a pozdní gestózu, jíž se říká také těhotenská toxikóza. Gestóza se projevuje vysokým krevním tlakem, úbytkem bílkovin vylučovaných ledvinami, křečemi (těhotenská eklampsie), nevolnostem a ranním zvracením. Celkový obraz svědčí o odporu vůči dítěti a o zčásti konkrétních, zčásti symbolických pokusech zbavit se plodu. Bílkovina, kterou vylučují ledviny je vlastně maximálně důležitá pro plod. Když ji ale žena ztrácí, nepřivádí se k plodu — žena se snaží bránit jeho růstu, když ho připravuje o významnou stavební látku. Křeče znamenají pokus vypudit plod (srov. porodní bolesti) Všechny tyto poměrně časté symptomy ukazují na již popsaný konflikt. Podle jejich síly a nebezpečnosti lze poznat, jak intenzivně žena odmítá dítě nebo jak se propracovává k tomu, aby je přijala. U pozdní gestózy se setkáváme už s mnohem extrémnějším obrazem. Je vážně ohrožen nejen plod, ale také matka. Při této nemoci je enormně sníženo prokrvení placenty. Ta má plochu dvanáct až čtrnáct čtverečních metrů. Při gestóze se smrskne asi na sedm čtverečních metrů, při čtyřech a půl čtverečních metrech plod umírá. Placenta je lůžko, kde dochází ke kontaktu matky a dítěte. Pokud je nedostatečně prokrvována, tento kontakt ochabuje. Insuficience placenty tak vede k úmrtí plodu v jedné třetině všech případů. Když novorozenec přežije pozdní gestózu, je většinou velmi malý, podvyživený a vypadá jako stařec. Pozdní gestóza je pokus zahubit plod a matka při něm riskuje vlastní život.

Lékaři považují za ohrožené gestózou především diabetičky, ženy trpící ledvinovými chorobami a zvláště pak otylé rodičky. Když se podíváme na tyto tři skupiny ohrožených, zjistíme, že mají jeden společný problém: lásku. Diabetičky nejsou schopny přijímat lásku, a tím také ji dávat; ty, které mají ledvinové potíže, mají problémy v partnerském vztahu a adipózní rodičky svou žravostí ukazují, že se pokoušejí vynahradit si nedostatek lásky jídlem. Proto nikoho ani neudiví, že ženy, které mají potíže s tématem “láska,” se také jen obtížně otvírají dítěti.

Porod a kojení

Všechny problémy, které zpožďují nebo komplikují porod, svědčí koneckonců o tom, že žena se pokouší podržet si dítě, že odmítá se ho vzdát. Tento odvěký konflikt mezi matkou a dítětem se opakuje ještě jednou později, když dítě chce opustit rodičovský dům. Jde dvakrát o stejnou situaci na různých úrovních: při porodu opouští dítě bezpečí dělohy a později bezpečí rodičovského domu. Obojí má často za následek “těžký porod,” než se konečně podaří přetrhnout pupeční šňůru. Také zde jde znovu o téma “vypuštění.”

Čím hlouběji pronikáme do klinických obrazů chorob, a tím i do problémů člověka, tím jasněji vidíme, že lidský život osciluje mezi dvěma póly, mezi “vpuštěním” a “vypuštěním.” Prvnímu pólu často také říkáme “láska,” druhému v jeho konečné podobě “smrt.” Žít znamená naučit se rytmicky vpouštět a vypouštět. Člověk dokáže často pouze jedno, ale ne druhé, leckdy nedokáže ani jedno, ani druhé. Při pohlavním styku je žena vyzývána, aby se otevřela a rozšířila a vpustila do sebe ty. Při porodu je opět vyzývána, aby se otevřela a rozšířila tak, aby vypustila část svého bytí, a ta se mohla stát ty. Když se to nepovede, dochází při porodu ke komplikacím a je třeba přistoupit k císařskému řezu. Přenošení novorozenci spatří světlo světa často až pomocí tohoto zákroku, přičemž ono přenášení tentokrát vyjadřuje “nevůli se oddělit.” Stejný problém vyjadřují také jiné důvody, kvůli nimž se provádí císařský řez: Žena má strach, že je příliš úzká, bojí se roztržení hráze nebo toho, že přestane být přitažlivá pro muže.

Opačný problém vidíme u předčasného porodu, který často započne předčasnou rupturou vaku blan. To je způsobeno většinou předčasnými porodními bolestmi a tlakem. Je to pokus vyhodit dítě ven.

Když matka kojí své maličké, jde při tom o mnohem víc než o pouhé krmení. Mateřské mléko obsahuje antitělíska, která chrání novorozence po dobu půl roku. Když dítě nedostává mateřské mléko, nemá ani tuto ochranu, a to v mnohem rozsáhlejším smyslu, než ji vykonávají pouze antitělíska. Není-li dítě kojeno, schází mu hlavní kontakt s matkou; a tedy i ochrana zprostředkovaná “přivinutím.” Jestliže matka nekojí, není ochotna své děťátko vyživovat, chránit, převzít za ně osobní odpovědnost. Tento problém potlačují mnohem hlouběji matky, které nemají mléko, než ty, které se otevřeně přiznávají k tomu, že odmítají kojit.

Sterilita (neplodnost)

Když žena nepočne, přestože si přeje mít dítě, ukazuje to, že se tomu buď nevědomě brání, nebo je její přání motivováno neupřímně. K neupřímné motivaci patří např. naděje, že si prostřednictvím dítěte udrží partnera nebo zatlačí do pozadí stávající partnerské problémy. V těchto případech tělo reaguje velmi často poctivěji a prozíravěji. Stejně tak svědčí neplodnost muže o jeho strachu ze svazku a z odpovědnosti, jež by nastala, až by mu vstoupilo dítě do života.

Menopauza a klimakterium (přechod)

Stejně jako první menstruace představuje také ztráta měsíčního cyklu zásadní změnu v životě ženy. Menopauza signalizuje ženě, že přichází o rozmnožovací schopnost, a tím také o jednu specificky ženskou výrazovou formu. Závisí na dosavadním postoji k vlastnímu ženství a na sexuálním naplnění v dosavadním životě, jak žena prožívá tuto cézuru a jak na ni reaguje. Kromě průvodních emocionálních reakcí, jako jsou úzkostlivost, podrážděnost, únava a pasivita, jež všechny dohromady značí, že žena vstupuje do nového životního období a prožívá je jako krizi, známe ještě řadu spíš somatických symptomů. Známé jsou návaly horkosti, jež mají signalizovat vlastně “sexuální horkost.” Jde o pokus demonstrovat, že se ztrátou měsíčního cyklu nemizí současně ženskost v sexuálním smyslu a tak žena dává najevo, že má v sobě ještě žár, že je pořád ještě žhavá. Menstruace, která se často opět dostaví, znamená pokus předstírat mládí a plodnost.

Nakolik závažné jsou problémy a potíže provázející klimakterium, závisí na tom, jak intenzivně prožívala dotyčná žena dosud své ženství. Jinak se v této fázi nahromadí všechna nenaplněná přání, žena se bojí, že něco zameškala, podléhá panice a má potřebu všechno dohonit. Rozpaluje ji jen to, co neprožila. Do tohoto období většinou také spadá častý výskyt nezhoubných nádorů ve svalové tkáni v děloze, takzvaných myomů. Tyto nádory v děloze symbolizují těhotenství, v děloze se nechá vyrůst něco, co se operací opět vyjme jako při porodu. Myomy by měly být důvodem k pátrání po nevědomých přáních otěhotnět.

Frigidita (anorgasmie) a impotence

Za všemi sexuálními potížemi se skrývá strach. Už jsme hovořili o spřízněnosti orgasmu a smrti. Orgasmus ohrožuje naše já, neboť uvolňuje sílu, kterou už nedokážeme řídit ani kontrolovat svým egem. Všechny extatické, opojné stavy — je lhostejné, zda sexuální, nebo náboženské povahy — vyvolávají v člověku vždy úchvatné vzrušení a obrovský strach zároveň. Strach převažuje v té míře, v jaké je člověk zvyklý se kontrolovat. Extáze je ztráta kontroly.

Naše sociálně akcentovaná společnost hodnotí sebekontrolu jako vysoce pozitivní vlastnost, a proto se také pilně vštěpuje dětem odmalička (“„...koukej se ovládnout!”). Jsme-li schopni řádně se kontrolovat, nesmírně nám to usnadňuje sociální soužití, současně to ale svědčí o neuvěřitelné prolhanosti této společnosti. Sebekontrola přece neznamená nic jiného, než že vytěsňujeme do nevědomí všechny podněty nežádoucí pro společenství. Impulz sice zprvu zmizí a přestane být vidět, je ale otázka, co se s ním děje dál. Protože každý podnět má ve své povaze potřebu se uskutečnit, snaží se opět zviditelnit. A tak člověk musí neustále vynakládat určitou energii, aby dál potlačoval a kontroloval vytěsněné impulzy.

Je proto zřejmé, proč se člověk tolik bojí ztráty sebekontroly. Extatická nebo opojná situace současně nadzvedává “pokličku nevědomí” a zviditelňuje vše, co bylo doposud tak pečlivě potlačováno. V té chvíli je člověk svým způsobem poctivý, upřímný a většinou je mu to trapné. “In vino veritas — ve víně je pravda,” to věděli již staří Římané. V opojení vyhřeznou z mírného beránka divoké agrese, zatímco “tvrďák” se zničehonic rozpláče. Je to sice velmi upřímné, ale společensky vpravdě povážlivé — a “proto by se člověk měl umět ovládat.” V těchto případech činí z člověka poctivce nemocnice.

Když se někdo bojí, že se neudrží, a proto se denně procvičuje v sebeovládání, činí mu náhle potíže vzdát se při sexu kontroly svého já a nechávat věcem volný průběh. Orgasmus prostě odfoukne malé já, na něž jsme vždycky tak pyšní. Já při orgasmu umírá, (...bohužel jen na kratičkou dobu, jinak by bylo osvícení mnohem jednodušší!). Kdo ale lpí na já, brání se vyvrcholení ze všech sil. A ještě menší naději na úspěch přináší, když se já pokouší navodit orgasmus záměrně. Většina lidí si neuvědomuje závažnost tohoto zákona, přestože je všeobecně známý. Dokud něco chce já, nelze toho dosáhnout. Přání formulované já se nakonec vždy zvrátí v pravý opak. Chceme-li za každou cenu usnout, bdíme, chceme-li být za každou cenu potentní, stávají se z nás impotenti. Dokud chce být osvíceno já, nikdy nelze dosáhnout cíle! Orgasmus znamená vzdát se já, jen to umožní “splynutí v jedno.” Když totiž stále ještě zbývá kousek já, existuje také ne-já, a do té doby existujeme ve dvojnosti. Od muže stejně jako od ženy se vyžaduje, aby se uvolnili a nechali věcem volný průběh, chtějí-li prožít orgasmus. Nicméně kromě tohoto společného tématu musejí muž a žena uskutečnit ještě rozdílná témata specifická pro to které pohlaví, má-li zavládnout v sexualitě harmonie.

Hovořili jsme už podrobně o schopnosti oddat se jako o ženském principu. Frigidita značí, že žena se nechce zcela oddat, nýbrž se sama chce stát mužem. Odmítá se podřídit, nechce být “poddaná,” chce dominovat. Takové touhy po dominanci a mocenské představy jsou výrazem mužského principu, a proto brání ženě v dokonalé identifikaci s ženskou rolí. Tyto posuny přirozeně narušují už tak citlivý polaritní proces, jakým je sexualita. Tuto souvislost potvrzuje také to, že některé ženy jsou schopny dosáhnout poměrně snadno vyvrcholení masturbací, ale při pohlavním styku s partnerem jsou zcela frigidní. Při masturbaci odpadá problém “dominance, nebo oddání se” — žena je sama a nemusí nic a nikoho vpouštět, vyjma svých vlastních fantazií. Já, jež neohrožuje žádné ty, snáz a dobrovolně ustoupí do pozadí. Ve frigiditě se většinou také projevují obavy žen z vlastní pudovosti, zvláště pak tehdy, když existují přísná klišovitá kritéria slušné ženy, děvky atd. Frigidní žena odmítá cokoli vpustit a vypustit, nýbrž chce zůstat chladná.

Mužský princip spočívá v činěni, tvoření a uskutečňování. Jang je aktivní, a tedy agresivní. Potence vyjadřuje a symbolizuje moc, impotence bezmoc. Za impotencí se skrývá strach z vlastní mužnosti a agrese. Dotyčný se bojí osvědčit své mužství. Impotence je rovněž výrazem strachu z ženskosti jako takové. Ženskost je prožívána jako hrozba, jako snaha pohltit muže. Projevuje se v tomto ohledu jako pohlcující pramáti, popř. čarodějnice. Muži se vůbec nechce vstoupit do “čarodějnické jeskyně.” Také v tom se projevuje nízká identifikace s mužstvím, a tím i s atributy moci a agrese. Impotent se identifikuje spíš s pasivním pólem a podřízenou rolí. Bojí se výkonu. Také zde vzniká ďábelský kruh, když se někdo pokouší dosáhnout potence chtěním a úsilím. Čím vyšší je výkonnostní tlak, tím bezvýchodnější doufat v erekci. Impotence by se měla stát spíš východiskem k tomu, aby se muž vypořádal se svými vztahy k tématům moci, výkonu a agresi a s nimi spojenými úzkostmi.

Při posuzování všech sexuálních problémů bychom neměli nikdy zapomínat, že v každém člověku je obsažen jak ženský, tak mužský duševní aspekt a že každýať muž nebo žena v sobě musí plně rozvíjet oba tyto aspekty. Tato namáhavá cesta však začíná tím, že dosáhneme dokonalé identifikace s onou částí, již prezentujeme skrze svou tělesnou pohlavnost. Teprve když dokážeme plně žít svůj pól, nic nám nebrání v tom, abychom v sobě setkáním s opačným pohlavím probudili a vědomě integrovali také duševní protipól.

Zdroj: z knihy:  Rüdiger Dahlke - Nemoc jako cesta

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA