Jdi na obsah Jdi na menu
 


Co nám říkají naše ledviny?

10. 6. 2013

Ledviny symbolizují v lidském těle partnerství. Ledvinové bolesti a nemoci se vyskytnou vždy, když někdo vězí v partnerských konfliktech. Partnerstvím zde nemíníme sexuální partnerství, nýbrž zcela zásadní způsob styku s druhými lidmi. Specifický přístup k druhému člověku se nejzřetelněji projeví právě v partnerství, lze ho však přenést i na kteroukoli jinou kontaktní osobu. Abychom lépe pochopili souvislost mezi ledvinami a partnerstvím, bude možná vhodné, když se nejprve podrobněji podíváme na psychické pozadí partnerství.

Polarita vědomí způsobuje, že si nejsme vědomi své úplnosti, nýbrž se vždy identifikujeme pouze s určitým výřezem ze jsoucna. Říkáme mu já. To, co nám chybí, je náš stín, který — per definitionem — neznáme. Cesta člověka je cestou k většímu uvědomění. Člověk je neustále nucen zpřítomnit si dosud nevědomé součásti stínu a integrovat je do své identifikace. Tento učební proces nemůže skončit dřív, než dosáhneme dokonalého uvědomění — než se „uzdravíme.“ Tato jednota zahrnuje celou polaritu v její ne-oddělitelnosti, tedy také mužskou a ženskou.

Dokonalý člověk je androgynní (Platon: Symposion), tzn. mužské a ženské aspekty u něj splývají v duši v jedno (“chemická svatba”). Androgynii nelze zaměňovat s hermafroditismem; vztahuje se samozřejmě na psychickou úroveň tělo si zachovává své pohlaví. Vědomí se s ním ale neidentifikuje (podobně jako malé dítě, které má sice také pohlaví, ale neztotožňuje se s ním). Cíl androgynie nachází svůj vnějškový výraz také v celibátu a v oblečení kněží a mnichů. Být mužem znamená identifikovat se s mužským pólem své duše, čímž se ženská součást dostává automaticky do oblasti stínu; podle toho být ženou analogicky znamená identifikovat se s ženským pólem své duše a zatlačit do stínu mužský pól. Naším úkolem je uvědomit si svůj stín. To ale můžeme pouze pomocí projekce. Musíme hledat a najít, co nám schází, oklikou přes vnějšek, třebaže je to ve skutečnosti stále v našem nitru.

Zní to zpočátku paradoxně — a právě proto to bývá jen vzácně pochopeno. Poznání však vyžaduje nejprve oddělení subjektu od objektu. Např. oko může sice vidět, nedokáže však vidět samo sebe — k tomu potřebuje projekci na zrcadlovou plochu. Stejně jsme na tom i my. Jen tak jsme schopni poznat sami sebe. Muž je schopen si uvědomit ženskou součást své duše (C. G. Jung ji nazývá animou) pouze projekcí na nějakou konkrétní ženu; totéž platí obráceně pro ženu. Můžeme si představit, že stín je navrstvený. Jsou v něm velmi hluboké vrstvy, jež v nás vyvolávají děs, a jichž se proto bojíme — a jsou vrstvy ležící poblíž povrchu, které čekají, až je zpracujeme a uvědomíme si je. Když potkám člověka prožívajícího oblast, jež u mě leží v horní části stínu, zamiluji se do něj. To lze vztáhnout jak na jiného člověka, tak také na součást vlastního stínu, neboť obojí je koneckonců totéž.

To, co milujeme nebo nenávidíme na druhém člověku, se koneckonců nachází vždy v nás samých. Mluvíme o lásce, když někdo druhý reflektuje oblast stínu, kterou bychom si v sobě rádi uvědomili, a říkáme tomu však nenávist, když někdo zrcadlí nějakou velmi hlubokou vrstvu našeho stínu, s níž se vůbec nechceme setkat. Shledáváme opačné pohlaví přitažlivým, protože nám schází. Často z něj máme strach, protože si je neuvědomujeme. Setkání s partnerem je setkání se součástí vlastní duše, kterou si neuvědomujeme. Jestliže je tento mechanismus zrcadlení vlastních oblastí stínu v druhém zcela jasný, uvidíme všechny partnerské problémy v novém světle. Všechny problémy, které máme s partnerem, jsou problémy, které máme sami se sebou.

Náš vztah k vlastnímu nevědomí je vždy ambivalentní — přitahuje nás a bojíme se ho. Stejně obojaký je většinou náš vztah k partnerovi — milujeme a nenávidíme ho, chceme ho beze zbytku vlastnit a nejraději bychom se ho zbavili, připadá nám báječný a odporný zároveň. Ve všech aktivitách a třenicích vyplňujících náš vztah vždy zpracováváme svůj vlastní stín. Proto se sdružují vždy poměrně protikladní lidé. Protivy se přitahují — to ví každý, a přesto to každého stále znovu udivuje. „Proč se dali dohromady zrovna tihle dva, vždyť se k sobě vůbec nehodí?“ Hodí se k sobě tím víc, čím větší jsou protiklady, neboť každý prožívá stín druhého nebo výstižněji řečeno každý nechá partnera prožívat svůj vlastní stín. Partnerství mezi dvěma hodně podobnými lidmi sice vypadají méně nebezpečná a také pohodlnější, většinou ale příliš nepřispívají k rozvoji zúčastněných: v druhém se zrcadlí pouze vlastní vědomá oblast prvního a naopak; je to nekomplikované a nudné. Oba partneři si připadají báječní a promítají společný stín do okolního světa, kterému se pak společně vyhýbají. V partnerském vztahu jsou plodné jen třenice, neboť oba partneři se mohou sblížit pouze tehdy, když si pomocí druhého zpracovávají vlastní stín. Tím by snad mělo být jasné, že cíl tohoto zpracování spočívá ve vlastní celosti.

V ideálním případě by měli být na konci partnerského vztahu dva lidé, kteří se stali v sobě celými nebo alespoň — odhlédneme-li od ideálu — zdravějšími, protože v sobě prosvětlili nevědomé součásti duše a mohli je tak integrovat do vědomí. Na konci tedy není párek cukrujících hrdliček, kdy jedna nemůže žít bez druhé. Tvrzení, že jeden nemůže žít bez druhého, Ostatně jen ukazuje, že někdo z čiré pohodlnosti (dalo by se říct zbabělosti) využívá druhého k tomu, aby ho nechal žít vlastní stín, aniž se pokouší zpracovat a vzít si zpátky projekci. V takových případech (a je jich většina!) také jeden partner nedovolí druhému dál se rozvíjet, protože by se tím zpochybnily zaběhnuté role. Když někdo absolvuje terapii, nezřídka si pak jeho partner stěžuje na to, jak se dotyčný hrozně změnil...(„Chceme vlastně jen, aby zmizel symptom!“)

Partnerství dosáhne svého cíle tehdy, kdy jeden už nepotřebuje druhého. Jen v takovém případě byl vážně míněn slib „věčné lásky.“ Láska je akt vědomí a znamená otevřít hranici svého vlastního vědomí tomu, co má člověk rád, a splynout s tím v jedno. To se stane až tehdy, když člověk přijme do své duše všechno to, co reprezentoval partner — nebo jinými slovy když člověk stáhne zpátky všechny projekce a sjednotí se s nimi. Osoba jako projekční plocha se tím vyprázdnila — je prosta přitažlivosti a odporu — láska se stala věčnou, tzn. nezávislou na čase, protože byla uskutečněna ve vlastní duši. Takové úvahy vyvolávají vždy strach v lidech, kteří svými projekcemi pevně tkví v rnateriálnu. Ti vážou lásku na jevovou formu, a ne na obsahy vědomí. Při tomto postoji se z pomíjivosti pozemského stává hrozba a člověk pak doufá, že se shledá s „milými blízkými“ opět na onom světě. Přitom nevidí, že „onen svět“ je přítomen neustále. Je to sféra ležící za materiálními formami. Stačí pouze transmutovat vše zjevné ve vědomí a ocitneme se za formami. Vše zjevné je jen podobenství — proč by to mělo být u člověka jinak?

Musíme se postarat, aby se zjevný svět stal zbytečným, to platí i pro naše partnery. Problémy nastávají pouze tehdy, když dva lidé různě „využívají“ svůj partnerský vztah, kdy jeden zpracovává a bere zpátky své projekce, zatímco druhý ve svých projekcích zcela uvízne. V tom případě dříve nebo později nastane okamžik, kdy se jeden z partnerů vymaní ze závislosti na druhém, a tomu to pak zlomí srdce. Zůstanou-li však obě části v projekci, zažíváme lásku až do hrobu — a posléze obrovský smutek, když jedna polovina schází! Blaze tomu, kdo pochopí, že někomu nelze vzít pouze to, co v sobě uskutečnil. Láska vyžaduje sjednocení, nic víc. Nedosáhne svého cíle, dokud se zaměřuje na vnější objekty. Je důležité přesně poznat vnitřní strukturu partnerského vztahu, abychom byli schopni pochopit analogie s procesy probíhajícími v ledvině. V těle nacházíme jak singulární orgány (např. žaludek, játra, slinivku břišní, slezinu), tak párové, jako např. plíce, varlata, vaječníky a ledviny. Zkoumáme-li párové orgány, zjistíme, že všechny se vztahují k tématu „kontakt“ a „přátelství.“ Plíce přitom představují oblast nezávazného styku a nezávazné komunikace, zatímco varlata a vaječníky reprezentují jako pohlavní orgány sexualitu. Ledviny naproti tomu značí partnerství ve smyslu úzkého mezilidského styku. Tyto tři sféry ostatně také odpovídají třem starořeckým termínům pro lásku: philia (přátelství), eros (sexuální láska) a agape (postupné sjednocení).

Všechny látky, jež tělo přijímá, se nakonec dostávají do krve. Ledviny plní funkci jakési centrální filtrační stanice. Proto musejí být schopny rozlišit, které látky organismu prospívají a lze je zhodnotit a které je třeba vyloučit jako odpadní produkty a škodliviny. Není to snadný úkol a ledviny mají k dispozici různé mechanismy, které zde kvůli jejich fyziologické komplexnosti zjednodušíme a zredukujeme na dvě základní funkce:

V první fázi dochází k filtraci, jež probíhá na principu mechanického síta, v němž se zachycují částečky od určité velikosti. Hustota tohoto síta je nastavena tak, aby zadrželo i tu nejmenší bílkovinnou molekulu (albumin). Druhá, mnohem složitější fáze, je založena na spojení osmózy (vzlínání) a principu protiproudu. Osmóza v podstatě spočívá ve vyrovnávání tlaku a koncentračního spádu dvou tekutin oddělených od sebe průlinčitou buněčnou stěnou. Protiproud se při tom stará o to, aby k sobě byly neustále přiváděny obě tekutiny různé hustoty, a ledviny tak měly možnost přinejhorším vylučovat vysoce koncentrovanou moč (např. ranní moč). Při tomto osmotickém vyrovnávání jde koneckonců o to, aby tělo dostávalo životně důležité soli, na nichž je závislá mj. acidobazická rovnováha.

Medicínský laik si většinou vůbec neuvědomuje, jak životně důležitá je tato acidobazická rovnováha, jež se číselně vyjadřuje hodnotou pH. Na stabilní hodnotě pH (povoleny jsou jen nepatrné výchylky) závisí všechny biochemické reakce (např. získávání energie, bílkovinná syntéza). Krev se tak udržuje přesně uprostřed mezi zásaditým a kyselým pólem, mezi jin a jang. Obdobně znamená každý partnerský vztah pokus vytvořit harmonii obou pólů, mužského (jang, kyselý) a ženského (jin, zásaditý). Tak jako ledvina zajišťuje, aby vládla rovnováha mezi kyselinou a zásadou, partnerství se analogicky stará o to, aby jeden člověk spojením s druhým prožívajícím jeho stín směřoval k dokonalosti, k celosti. Druhá (neboli „lepší“) polovička při tom kompenzuje svou esencí to, co schází první.

Ze všeho nejvíc ovšem ohrožuje partnerský vztah vždy víra, že tento vztah nejvíc zatěžuje problematické, rušivé chování toho druhého, kterým se však nevyznačuji já. V tomto případě člověk uvízne v projekci a nerozezná nutnost a prospěšnost zpracování oblastí vlastního stínu reflektovaných partnerem, které mu umožňuje uvědoměním růst a zrát. Když se tento omyl somatizuje, propouštějí také filtrační systémy ledvin životně důležité látky (bílkoviny, soli), a ztrácejí tak částečky významné pro vlastní rozvoj a vztahující se k vnějšímu světu (např. při glomerulonefritidě). Ukazují tak na stejnou neschopnost rozeznat důležité látky jako vlastní, jakou se vyznačuje psychika jednoho partnera, když nedokáže rozlišit jako vlastní důležité problémy a přenechává je druhému. Stejně jako se člověk musí poznat v partnerovi, tak i ledviny musejí být schopny rozpoznat zvenčí přicházející „cizí“ látky jako důležité pro vlastní vyrovnání se a rozvoj. Jak silnou mají ledviny vazbu na téma „partnerství“ a „schopnost kontaktu,“ lze také velmi dobře vypozorovat na určitých zvycích z každodenního života. Při všech příležitostech, kdy se lidé scházejí, aby se spolu dostali do kontaktu, hraje hlavní roli pití. Není divu, vždyť pití stimuluje „kontaktní orgán ledvinu,“ a tím také psychickou schopnost navázat kontakt. Ten se naváže mnohem rychleji, když si všichni společně přiťuknou plnými sklenicemi a půllitry. Člověk se může sblížit s druhými, aniž působí dotěrně. Také přechod od odtažitého vykání k tykání bývá téměř vždy spojen s přípitkem — lidé zapíjejí sbratření. Navazování kontaktů by bylo prakticky nepředstavitelné bez společného popíjení — ať už jde o večírek, družné posezení nebo o lidovou slavnost — všichni pijí, aby našli odvahu sblížit se s ostatními. S patřičným podezřením pak hledí taková parta na někoho, kdo nepije nebo jen tak usrkává, neboť tím dává najevo, že odmítá povzbudit své kontaktní orgány a chce si zachovat odstup. Při všech těchto příležitostech dávají lidé jednoznačně přednost silně močopudným nápojům, kávě, čaji, alkoholu, jež pořádně „nabudí“ ledviny. (Hned druhou významnou roli hraje při společenských událostech kouření. To totiž stimuluje jiný náš kontaktní orgán, plíce. Je všeobecně známo, že člověk většinou víc kouří, když je ve společnosti než o samotě. ) Kdo hodně pije, dává tím najevo svou touhu po kontaktu — vystavuje se ovšem nebezpečí, že uvízne na úrovni náhražkového uspokojení.

Ledvinové kameny vznikají vysrážením, krystalizací určitých látek vyskytujících se v nadměrném množství v moči (např. kyselina močová, fosforečnan vápenatý, šťavelan vápenatý). Kromě příslušného vlivu prostředí úzce souvisí nebezpečí tvorby kamenů s množstvím vypité tekutiny; velké množství ředí příslušnou látku a zvyšuje její rozpustnost. Když však vznikne kámen, narušuje průtok a může způsobit koliku. Renální kolika je vlastně smysluplný pokus organismu vypudit ven překážející kámen peristaltickými pohyby močovodu. Bolesti, které se při těchto rytmických stazích dostavují, lze srovnat s porodními bolestmi. Způsobují extrémní neklid a silné puzení se pohybovat. Když s kamenem nepohne kolika, vyzve lékař dokonce pacienta, aby navíc ještě skákal‚ a uvolnil tak kámen. Urychlit vypuzení kamene se navíc pokouší léčba, především pomocí uvolnění, tepla a vydatného pití.

Obdobné procesy na psychické úrovni jsou zcela zjevné. Blokující močový kámen je složen z látek, jež měly být vlastně vyloučeny, protože nemohou ničím přispět k vývoji těla. V psychické rovině to odpovídá nahromadění témat, jichž se měl člověk rovněž už dávno zbavit, protože nijak nenapomáhají jeho rozvoji. Pokud ale zadržuje nedůležitá, přežitá témata, překážejí plynulému vývoji a způsobují ucpání. Kolikový symptom pak nutí člověka k pohybu, jemuž chtěl svým zadržováním vlastně zabránit. A psychiatr správně doporučuje pacientovi opět skákat. Teprve odskok ze starého může znovu rozproudit vývoj a osvobodit člověka od toho, co je zastaralé (kámen).

Ze statistik vyplývá, že muži onemocní častěji ledvinovými kameny než ženy. Muž řeší témata „harmonie“ a „partnerství“ obtížněji než žena, která je jim od přírody blíž. Ženě naopak činí větší potíže agresivní průbojnost, protože tento princip je bližší muži. Statisticky se to projevuje v již zmíněné větší četnosti výskytu žlučových kamenů u žen. Léčebná opatření u renální koliky už sama o sobě výstižně popisují zásady, jež pomáhají řešit problémy s harmonií a partnerstvím. Teplo jako výraz náklonnosti a lásky, uvolnění křečovitě se stahujících trubic jako známka otevření a vývoje a nakonec přívod tekutin, které všechno opět rozproudí.

Svraštělá ledvina umělá ledvina

Když zcela selžou všechny funkce ledviny, musí převzít životně důležitou úlohu propírání krve přístroj, umělá ledvina (dialýza). Z ní se pak stává partner, když člověk není ochoten aktivně řešit problémy s živými partnery. Jestliže není pro někoho žádný partner dost dokonalý a spolehlivý nebo když příliš nutkavě touží po svobodě a nezávislosti, nachází v ledvině ideálního, perfektního partnera, protože ledvina nemá vlastní nároky ani potřeby a věrně a spolehlivě dělá, co se po ní chce. Zato je na ní člověk zcela závislý: Nejméně třikrát týdně musí za ní dojít na kliniku nebo — pokud si může dovolit vlastní přístroj — spí umělá ledvina noc co noc věrně po jeho boku. Nesmí se od ní příliš vzdálit a možná nepřímo pozná, že neexistují dokonalí partneři — dokud ještě není dokonalý dotyčný člověk sám.

Ledvinové choroby

Máme-li potíže s ledvinami, měli bychom si položit tyto otázky:

1.         Jaké problémy mám v oblasti partnerských vztahů?

2.         Mám sklon uvíznout v projekci a považovat partnerovy chyby pouze za jeho vlastní problém?

3.         Zapomínám odhalovat se ve všem, jak se partner chová?

4.         Zadržuji staré problémy a bráním tak průtoku, vývoji?

5.         K jakým skokům mě ve skutečnosti chce přimět můj ledvinový kámen?

Zdroj: z knihy:  Rüdiger Dahlke - Nemoc jako cesta

 
 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA