O Šípkové Růžence
Byl jednou jeden královský pár, kterému se narodila jediná dcera. I ku křtu pozvali tři víly. Když dvě jí popřály vše nejlepší, tu čtvrtá, nepozvaná, náhle vstoupila a z uraženosti dítě proklela: "Až sedmnáct let uplyne, píchne se o trn, zahyne." Třetí víla se sklonila nad kolébkou a děcku žehnala: "Neumřeš, sto let budeš spát. Více už nemohu ti dát."
Tak začíná pohádka "O šípkové Růžence." A tak také začíná příběh duše. Když se čistý duchovní proud vydává na svou sestupnou tvořitelskou cestu a nabírá na sebe stále hrubší podobu, je si do svých "sedmnácti let" (v nadkauzálních úrovních v terminologii Mistrů) ještě vždy vědom, kdo je, a že se vydal na cestu.
Rodiče se o ni starali, aby se kletba nemohla vyplnit, a když jí již mělo být sedmnáct, chtěli ji provdat. Přijelo mnoho princů, aby se ucházeli o její ruku. Všichni se sešli v sále, jeden šikovnější než druhý. Růženka ale vdavkám ještě příliš nerozuměla, někam odběhla, a tam na ni již čekala zlá víla. A tam se píchla o růži...
"Sedmnáct let" je hranice, za kterou (na astrálních a kauzálních úrovních) je již projevená podoba duše tak hrubá, že nedovoluje pohled zpátky a zcela ji pohltí do svého světa.
Princezna usnula a trním zarůstá celé království.
Mysl se stává neprostupným obalem kolem duše. Nejenomže duše existuje v hrozném stavu smrtelného spánku, ale mysl stváří nad nic netušící spící duší celý svůj labyrint, velký svět mysli. Všichni ostatní, celý svět s duší sdílí stejný stav. Ve všech se život zastavil. Jenom trní bují. Však přímo duši zničit nemůže, neboť ta je z Boha. Však to také třetí víla dobře věděla.
Jenom jeden, princ z daleké země, tuší, že v té podivné hoře trní je uvězněno něco krásného. Proseká se svým mečem všemi keři až do vnitřní komnaty a spočine před spanilou spící kráskou.
"Princem," který ví, co se skrývá v lidské bytosti za vrstvou mysli, je Opravdový Mistr. Nedbá na své pohodlí a proseká se mečem svého Slova až k duši. Nejdříve je třeba se do komůrky duše prosekat hustým křovím. Všemi možnými způsoby se k nám Mistr pokouší promlouvat, každé slovo je nabité Jeho mocí a prosekává se pomalu dovnitř. Každým slovem, které člověk opravdu vnímá, se dostává Mistrova pomoc k duši blíže. Za nějaký čas stane Mistrova světelná podoba u samotné spící krasavice.
A princ se nad Růženkou skloní a políbí ji na čelo...
Mistr probudí duši svým vnitřním magickým dotekem ve středu čela, kde sebere rozptýlený duchovní proud a pozvedne jej do vnitřních říší.
Růženka se nyní probudí a nad sebou uvidí svého zachránce. Její život je jeho životem. Nikdo nemusí nic říkat.
Jen co se ale přes rameno ohlédne a uvidí to mrtvé spící království, tu se prince tuze drží a přeje si: "Vezmi mne do svého království." Trochu se tedy poleká, když ji princ rychle neodnáší pryč, ale vykročí s ní po zámku...
Když se duše probudí v milostivé přítomnosti Zářícího Mistra, nechce již hledět níže a prosí, aby mohli natrvalo žít v Království Života, odkud přichází její Životodárce. K jejímu překvapení ji však Mistr svět a světské povinnosti opustit nenechá. Říká: "Se mnou se nemusíš ničeho obávat, i smrt přede mnou ustoupí. Jen se drž."
Princezna s princem se opět přibližují trní. Ale ono před nimi uhýbá a kudy kráčejí, tam trnité křoví chřadne a mizí. Stejně tak ty spící sochy ožívají. Lidé volají: "Sláva naší princezně! Jak je krásná! Přišla nás zachránit!"
A byla svatba. I ostatní princové se jí účastnili, a byli rádi, že se probudili.
Princezna se vždy těšila, když mohla jet na neděli k princovým rodičům do jeho království, a princ byl zase rád, že může ve všední den do Růženčiny říše. Sňatkem se obě říše spojily. Jmenovaly se "Spojené Boží a pozemské království."
Království Života zavládá na zemi, pouze když pozemská princezna (duše člověka) chodí ruku v ruce s nebeským Princem (Vnitřním Mistrem). Trní před nimi všude ustupuje a ostatní se též probouzejí - do svého starého známého věčného života, v němž všichni vždy byli, a po praktickém absolvování této pohádky také navždy zůstanou.