Jdi na obsah Jdi na menu
 


Karma

15. 5. 2013


Kdysi v této staré době cestoval bohatý zlatník z kasty brahmínů, jménem Pandu, za důležitým řízením do města Váránasí (dnešní Benáres). Měl patrně na spěch, a poněvadž vzduch byl následkem bouře příjemně ochlazen, nešetřil otrok jeho Mahádúta potahu i poháněl koně vždy k rychlejšímu běhu.

Cestou dostihl vůz sámana, buddhistického mnicha; když zlatník spatřil ctihodný zjev téhož, pomyslil sobě: “Tento muž má ušlechtilý, svatý zevnějšek; styk s dobrými lidmi přináší štěstí.” I pozdravil poutníka zdvořile, jmenoval mu cíl své cesty i hostinec, ve kterém se mínil ubytovati a uslyšev, že mnich hodlá též dojíti do Váranasí, nabídl mu místo ve svém voze.

Nárada, tak se jmenoval onen mnich, odpověděl: “Jsem již poněkud unaven dalekou poutí, a proto s díky přijímám tvou nabídku. Ačkoli jsem chudý a nemohu se ti za tvou laskavost odvděčiti nijakým darem, doufám přece, že se ti odměním, poskytnu-li tobě něco z duchovních pokladů vznešeného Budhy, učitele andělů i lidí.”

Jeli tedy spolu dále a zlatník s radostí naslouchal mnichovu poučnému vyprávění.

Po jízdě as hodinu trvající dorazili na místo, kde silnice byla za bouře vodou tak vymleta, že se stala téměř nesjezdnou. Zde zatarasil jim cestu selský vůz, vysoko naložený rýží, u kterého vypadlo jedno kolo následkem ztráty zákolníku a jehož majitel, rolník Dévala, marně se pokoušel, aby vypadlou část opět nasadil. Jel též do Váránasí a záleželo mu mnoho na tom, aby se neopozdil a dorazil do města dříve, než kupci trh opustí.

Zlatník poznav, že cesta je zahražena, rozzlobil se a poručil svému vozkovi, aby vůz rolníkův odstrčil stranou. Dévala, jehož náklad byl na příkrém svahu ohrožen, postavil se však na odpor. Zlatník ještě více tím popuzen, opakoval svůj rozkaz, nedbaje námitek rolníkových. Otrok, muž neobyčejně silný, kterému patrně působilo potěšení, mohl-li někomu způsobiti něco nemilého, přikročil ihned k činu a dříve, než mnich mohl projeviti svou nelibost, odstrčil vůz rolníkův tak prudce stranou, že se překotil.

Když zlatník Pandu chtěl pak jeti dále, seskočil mnich rychle s vozu a pravil:
Promiň pane, že tě zde opouštím. Děkuji tobě, žes mne laskavě dovezl až sem; po nepatrné své únavě odpočinul jsem si již dosti. Vidím, že v tomto rolníku se znovu zrodil jeden z tvých bývalých příbuzných i odsloužím se ti za prokázanou laskavost nejlépe tím, přispěji-li mu v jeho nesnázi ku pomoci.”

Zlatník udiven patřil na mnicha: “Jeden z mých příbuzných, pravíš, že zrodil se znovu v tomto rolníku? Toť nemožno!”

“Rád věřím,” odvětil mnich, “že neznáš příčiny, které spojují tvůj osud s osudem rolníkovým. Slepý nemůže ovšem viděti; lituji pouze, že jsi sám sobě uškodil, však chci tě chrániti před ranami, než si sám zasazuješ.”

Bohatý brahmín nebyl zvyklý podobným předhůzkám a poněvadž cítil, že jinak šetrná slova mnichova obsahovala přece jen výtku, přikázal svému otroku, aby bez prodlení jel dále.

Mnich pozdravil rolníka, pomohl mu spraviti vůz a naložiti rozházenou rýži. Práce šla rychle od ruky a Dévala pomyslil si v duchu: “Tento sámana je jistě svatý muž a neviditelné síly jsou při něm. Zeptám se ho čím jsem si zasloužil bezohlednosť onoho člověka;” i pravil: “Ctihodný pane, mohl bys mi říci, proč bylo mi snésti křivdu od muže, kterému jsem nikdy neublížil?”

Nárada odpověděl: “Netrpíš žádné křivdy, nýbrž pykáš v životě v tomto jen za to, čím jsi v jednom ze svých předešlých životů bohatému brahmínovi ublížil. Sklízíš pouze to, co jsi zaséval a tvůj osud je výsledkem tvých vlastních činů. Nynější tvá existence jest pouze karmou předešlých životů.”

“Co jest má karma?” tázal se rolník.   “Karma člověka,” děl mnich, “je souborem následků všech tvých dobrých i špatných činů, které vykonal v životě přítomném i v žitích minulých. Tvé žití je souhrnem mnohých různých činností, souhrn ten vznikl přirozeným vývinem a přenáší se s pokolení na pokolení. Život náš jest dědictvím nesčetného množství činů, a odkaz ten mění se novými zkušenostmi a skutky v tomto žití. Jsme tím, čím jsme se učinili. Naše karma, způsob našeho jednání tvoří naši povahu. Jsme svými vlastními tvůrci.”

“I když je tomu tak, jak pravíš,” namítl rolník, “co mám já společného s oním zlatníkem?”

Mnich odvětil: “Tvůj charakter podobá se docela povaze zlatníkově, a karma, která je tvým původem, neliší se příliš od karmy jeho. Čtu ve tvých myšlenkách, že bys byl jednal bezohledně, jako on, kdybys byl býval na jeho místě a měl tak silného otroka.”

Rolník se přiznal, že by byl vskutku tak jednal. Poněvadž ale nyní zvěděl, jaká odplata následuje zlé skutky, předsevzal si, že bude příště šetrnějším.

Lista-ozdob8-rezKdyž rýže byla naložena, pokračovali oba společně v cestě do Váránasí. Náhle se počal kůň plašiti a uskočil stranou. “Had!” vzkřikl rolník polekán. Ale mnich, jenž pohlédl zblízka na předmět, který koně vyděsil, poznal, že je to pás s penězi. Zvedl jej, a vida, že jest pln zlata, pomyslil sobě: “Tyto peníze neztratil zajisté nikdo jiný, než zlatník Pandu.” I podal svůj nález rolníkovi, řka: “Jakmile přijdeme do Váránasí, jdi do hostince, který tobě ukáži a odevzdej tento měšec zlatníku Pánduovi. On se ti bude ze svého hrubého jednání omlouvati; ty mu však řekni, že jsi mu odpustil a že jeho obchodu přeješ mnoho zdaru. Nebo věř: čím většího úspěchu dosáhne Pándu, tím lépe povede se i tobě. Tvůj osud souvisí úzce s jeho osudem. Požádá-li tě Pándu o další vysvětlení, pověz mu, že mne najde v klášteře, kde mu ochotně vše objasním.

 Obchodní spekulace se životními potřebami kvetly již za starodávna. V době, kdy zlatník Pándu jel do Váránasí, stalo se, že odvážlivý jakýs podnikatel skoupil všechnu rýži na městském trhu, a Pándův přítel Malika, zámožný obchodník, octnul se tím ve velkých nesnázích. Když zlatník k němu zavítal, pravil: “Jsem ztracen a musím se vzdáti obchodu s tebou, nezašleš-li hned vůz nejlepší rýže ke dvoru královskému. Jeden z mých soupeřů vyzvěděl, že jest mi zítra ráno rýži dodati a proto skoupil všecku zásobu. Králův pokladník, kterého patrně podplatil, trvá na svém, a nesešle-li mně nebe anděla, by mi pomohl, budu zničen.

An Malika takto naříkal, pohřešil zlatník svůj měšec. Marně prohledával svůj vůz a poněvadž se mu zdálo pravdě nepodobno, že by měšec byl mohl cestou vypadnouti, pojal podezření z krádeže proti svému sluhovi. Oznámil případ soudu, a Mahádúta byl zatčen. Když ho mukami donucovali ku přiznání se, křičel zoufale: “Netrýzněte mne nespravedlivě, jsem nevinen, alespoň v tomto případu jsem bez viny! Vín, že trpím na jiné nepravosti, jichž jsem se dopustil. Abych se zavděčil pánovi, zacházel jsem špatně s ubohým rolníkem, a nyní musím za to trpěti! Kéž bych mohl onoho muže za odpuštění prositi!”

Ještě se důtky vznášely nad hlavou nařknutého sluhy, když vkročil do hostince rolník, odevzdávaje k úžasu všech přítomných hledaný měšec. Otrok byl sice ihned propuštěn na svobodu, ale poněvadž mu jeho pán tolik ublížil, prchnul tajně do hor a dal se k lupičům, kteří ho za nedlouho pro neobyčejnou sílu a odvahu zvolili náčelníkem celé tlupy.

Když Malika uslyšel, že onen rolník přivezl na trh nejlepší rýži, jakou jen pro královskou tabuli lze najíti, odkoupil mu celou zásobu za cenu trojnásobnou.

Zlatník byl rád, že opět nabyl ztracených peněz a odebral se ihned do kláštera, aby požádal mnicha o další vysvětlení.

Nárada pravil: “Mohl bych ti dáti vysvětlení, ale poněvadž nechápeš duchovní pravdy, raději o tom pomlčím. Než jednu radu ti dám: “Jednej s každým tak, jako s vlastním já; pomáhej jiným, jako si přeješ, aby pomáhali tobě. Tím zaseješ símě dobrých skutků a bohatá žeň tě nemine.”

“Vysvětli mi to lépe,” žádal zlatník, “abych rady tvé mohl snáze následovati.”

Mnich odvětil: “Dám ti klíč k této záhadě; nerozumíš-li však tomu, co ti pravím, věř tomu alespoň. Osobnost je klam. Kdo v životě svém pouze k ní přihlíží, jde za bludičkou, která jej láká do bahna nepravostí. Domnění osobnosti jest závoj, jenž zastírá tvé oči a brání ti v poznání, jak úzce jsi spojen se svými spolubratry; spojení ta jsou užší, než ona mezi ústroji tvého těla. Uč se poznávati sebe v jiných. Nevědomost je prazdrojem nepravostí. Málo je těch, kteří pravdu znají a dle ní jednají.

Pamatuj si zvláště: Kdo jinému škodí, poškozuje sebe. Kdo jinému pomáhá, prospívá sobě. Člověk, v jehož mysli jest přemáhán klam osobního jáství, kráčí bezpečně cestou pravdy.

Člověk, jehož zrak je klamán hmotností, bloudí; jemu se zdá, že duchovní život na světě jest rozdělen v nesčetná oddělená jáství; tak nazírá mylně na přechod života duší, a není s to, aby pochopil význam všeobsáhlé lásky ku všem žijícím bytostem.”

Zlatník odvětil: “Tvá slova, ctihodný pane, mají hluboký smysl – budu se jimi říditi. Na své cestě do Váránasí prokázal jsem tobě, chudému mnichu, malou laskavost a jak skvěle byl jsem odměněn! Jsem ti velice zavázán, neboť bez tebe bych nejen měšec ztratil, ale musil bych také zanechati všech svých obchodů ve Váránasí a vrátiti se domů s nepořízenou, čímž bych byl utrpěl nenahraditelnou škodu. Též přítele mého Maliku zachránila tvá prozíravost před zkázou. Kdyby všichni lidé poznávali pravdivost oněch zásad, jak zmírnilo by se zlo na světě a blaho všeobecně by se rozmohlo. Chci šířiti pravdu, kterou Budha hlásal. Navštiv mne v Kaušambí, vystavím tam dle rady tvé klášter, který zasvětím bratrstvu žáků Budhových.

or03a.jpg

             Léta minula; klášter, který zlatník Pándu dal vystavěti, stal se sídlem moudrých řeholníků a město Kaušambí proslulo daleko široko jako středisko ušlechtilého žití.

            Tehdy se dověděl král sousední země o dovednosti zlatníkově a objednal sobě u něho korunu z ryzího zlata vykládanou nejvzácnějšími drahokamy Indie. Když byl Pándu s prací hotov, vydal se na cestu do sídelního města onoho vladaře, a poněvadž očekával ještě jiné výnosné obchody, vzal s sebou velikou část jmění ve zlatě. Výpravu chránil sbor dobře ozbrojených mužů; ale když přišla do hor, byla přepadena tlupou loupežníků, jež vedl Mahádúta, někdejší sluha zlatníkův. Zbrojnoši byli pobiti a Pándu oloupen o všechny skvosty, zachránil stěží svůj život. Bylo to krutá rána pro bohatého klenotníka, a když po té utrpěl ještě několik značných ztrát, pominul jeho blahobyt.

            Pándu byl hluboce sklíčen, ale snášel trpělivě své neštěstí, říkaje si: “Tyto ztráty jsem si zasloužil plnou měrou za nepravé jednání v mé minulosti. Zvláště v mládí byl jsem necitelný k jiným; sklízím-li nyní ovoce svých špatných skutků, nemám příčiny ku stížnostem a musím vše přičítati jen sobě.”

            Poněvadž pak jeho láska ku všem bytostem vzrůstala, byly mu ony osudné události jenom na prospěch, neboť tříbily jeho smýšlení i cítění. Kdykoli pozoroval své skrovné prostředky, litoval nejvíce, že nemůže přispívati svým přátelům v klášteře ku šíření pravd náboženství, moudrosti a znalosti vyšších zákonů života.  

 

or03a.jpg

            Léta dlouhá zase minula. I přihodilo se, že Panthaka, mladý mnich a žák ctihodného Nárady, byl přepaden na horské cestě nedaleko Kaušambí, a když zbojníci u něho nic nenašli, byl jejich vůdcem krutě ztýrán a pak na svobodu propuštěn. Když pak následujícího jitra putoval lesem dále, zaslechl náhle hlučný ryk hádajících se mužů, a přišed blíže, spatřil zástup oněch lupičů v tuhém boji se svým náčelníkem Mahádútou. Tento se bránil jako lev; několik útočníků srazil pádnými ranami k zemi, leč bylo jich mnoho na jednoho; podlehl konečně přesile a klesl pokryt ranami.

            Lupiči pokládajíce ho za mrtvého, vzdálili se. Po jich odchodu mnich přistoupil ku padlým, aby se přesvědčil, pokud jim snad lze pomoci, neb alespoň poskytnouti úlevy. Ale všichni kolem vůdce byli již mrtví, jen Mahádúta jevil ještě známky života, slabě dýchaje. Panthaka spěchal ku blízkému potoku, nabral vody do své misky a ovlažil rty umírajícího. Náčelník otevřel oči a pravil zlostně: “Kde jsou ti nevděční ničemové, kterým jsem tak často dopomohl k vítězství a kořisti? Beze mne zhynou jako šakalové, když lovci je obklíčí.”

            “Nemysli nyní na společníky svého nepravého života,” pravil mnich, užij raději poslední chvíle ku své záchraně. Napij se a dovol, abych obvázal tvé rány; snad ti ještě zachovám život.”

            “Jak je to pro mne pokořující,” řekl Mahádúta, “nejsi ty muž, kterého jsem teprve včera trýznil, a dnes přicházíš, abys mi pomohl a rád bys mne udržel na živu? Nech je, ctihodný pane, vše jest marno! Ti zlosynové mě zranili smrtelně, nevděční bídníci! Zasadili mně rány, jakým jsem je sám kdysi učil.”

            “Sklízíš, co jsi zasel,” odpověděl řeholník, “kdybys byl učil své společníky činům lásky, byli by ti též splatili skutky lásky; ty´s je však cvičil ve vraždě, i je to tvou vlastní zásluhou, že zmíráš jejich rukou.”

            “Pravda, skutečná pravda!” děl vůdce lupičů. “Zasloužil jsem si svůj osud. Ale jak je to hrozné, že musím i v příštích životech sklízeti plody svého špatného jednání. Raď mi, svatý muži, co jest mi činiti, abych zmírnil tíži svých zločinů, která spočívá na mně jako ohromný blavan a dusí můj dech.”

            Panthaka odvětil: “Vykořeň své nepravé žádosti, vyhlaď všechny zlé vášně a naplň svou duši láskou ku všem žijícím tvorům. – Jako matka syna, svého jediného syna chrání svým životem, tak též každý člověk má všem bytostem cele otevříti svou duši; bez jakýchkoli mezí a nepřátelství, každý má stále pěstovati toto smýšlení neb to je ta nejvyšší cesta.”

            Mezitím, co milosrdný mnich vymýval jeho rány, Mahádúta se vyslovil: “Vykonal jsem mnoho zlého a nic dobrého. Jak bych se mohl vyprostiti ze sítě utrpení, kterou jsem si sám upletl ze zlých žádostí? Moje karma povede mě do pekel, i nebudu nikdy s to, abych nastoupil cestu spásy.”

            Mnich řekl: “Ovšem, že v budoucích životech musíš plně sklízeti, co jsi zaséval, neb zločinec nemůže uniknouti následkům svých nepravostí. Ale to není důvodem, abys sobě zoufal. Člověk, který se obrátil a vykořenil klam osobního jáství se všemi jeho špatnými žádostmi, stane se pramenem požehnání sobě i jiným. Abych ti objasnil tuto pravdu, povím tobě jistý příběh.

            “Velký zbojník Kandata zemřel bez pokání a zrodil se jako démon v pekle, kde mu bylo snášeti nejhroznější muka. Tak se trápil již po mnohé věky - nejsa při své mravní slabosti schopen, aby se povznesl ze svého bědného stavu - když vznešený Budha se zjevil na zemi a dosáhl blaženého stavu osvícení.

            V této památné chvíli paprsek světla padl též do propastí pekelných a oživil všechny démony novou nadějí a lupič Kandata zvolal hlasitě: “Ó, svatý Budho, smiluj se nade mnou! Trpím nesmírně, ač jsem se dopustil tolikého zla, přece toužím po tom, abych mohl kráčeti ušlechtilou cestou spravedlivosti. Sám se však nemohu vyprostit. Pomoz mi, ó Pane! Měj se mnou slitování!”

            Dle zákona karmy zlé skutky vedou ku zkáze. Absolutní zlo je tak špatné, že mu nelze dopřáti existence. Naprosté zlo tedy zahrnuje nemožnost býti. Ale dobré skutky vedou k životu. Každá činnost má své meze, ale rozvoj dobrých skutků nemá konce. I nejmenší čin dobra přináší ovoce, jež obsahuje nové símě dobra, a toto klíčí opět, vzrůstá, kvete a skýtá plody, které živí a osvěžují duši na její daleké pouti světy, až dosahuje v nirváně konečného osvobození ode všeho zla.

            Když blahoslavený Budha slyšel prosbu zoufajícího démona, řekl: “Kandato, vykonal jsi kdy nějaký čin soucitné lásky? Vrátí se nyní k tobě a pomůže ti, abys se mohl zase povznésti. Ale nelze ti dojíti vysvobození, pak-li trýzeň, kterou snášíš následkem svých zlých skutků, nerozptýlila sobectví a nevytříbila tvou duši jejím vyprostěním z domýšlivosti, chtivosti a závisti.”

            Kandata setrval v mlčení, neboť býval vždy zlomyslný a ukrutný, ale vševědoucí Budha pozoroval všechny činy, jež ubohý muž kdy vykonal, a viděl, že když ve svém životě kráčel kdys lesem, ušetřil malého pavouka, kterého spatřil lézt po zemi, řka sobě v myšlenkách: “Nezašlápnu ho, vždyť je to neškodné stvoření!”

            Budha hleděl soucitně na muka Kandatova i seslal k němu pavouka na nitce pavučiny, a tento pravil zbojníkovi: “Chop se vlákna a šplhej po něm nahoru.” Pavouk odběhl zpět a Kandata se pokoušel ze všech sil, aby se dostal vzhůru – a hle, dařilo se mu to. Nit byla tak pevná, že ho nesla, i vystupoval výš a výše. Náhle cítil, že se vlákno třese a zmítá;, jeho spolutrpitelé počali totiž ihned vylézati za ním. Kandata se zachvěl bázní. Viděl, jak nit je tenká a pozoroval její pružnost, neboť zvětšenou váhou se napínala; přes to se však zdálo, že je dosti silná, aby jej udržela. Dosud se díval jen vzhůru; nyní však pohlédl dolů i spatřil pod sebou nepřehlednou řadu obyvatelů pekel, kteří ho v patách po vláknu následovali.

            “To je nemožno, aby tato slabá nitka unesla váhu všeho,” prolétlo jeho myslí, a zachvácen strachem o svou osobu vzkřiknul hlasitě: “Pusťte to vlákno! Jest moje!” Jakmile vyřknul slovo “moje,” nit se rázem přetrhla a Kandata sletěl zpět do propasti.

            Jako zkáza jednoho poškozuje též i druhé, tak i pomoc poskytnuta jednotlivci přináší užitek též ostatním.

            Kandata nebyl ještě prost klamu osobního jáství. Neznal dosud zázračné síly upřímné touhy po povznesení se a vstupu na ušlechtilou stezku spravedlnosti. Tato jest jako nitka pavučiny, ale unese přece miliony bytostí, a čím více lidí po ní stoupá, tím snadněji se povznáší každý z nich. Jakmile však v srdci některého člověka vystoupí myšlenka: “To jest , požehnání spravedlnosti patří pouze mně a nikomu jinému,” tehdy se vlákno trhá a člověk klesá do původního neblahého stavu sobectví, neb sobectví jest pramenem utrpení, láska však zdrojem radosti. Co jest peklo? Nic jiného, než strast egoismu. A k nepomíjející blažené svobodě nirvány vede život spravedlnosti.” –

or03a.jpg

             “Chci se chopit oné nitky a vznesu se tak z temné hlubiny,” pravil umírající náčelník, když sámana dokončil příběh. Ležel pak chvíli tiše, sbíraje své myšlenky, a pak s napětím posledních sil promluvil ještě jednou:

            “Slyš, ctihodný pane, chci se ti z něčeho vyznati. Byl jsem kdys otrokem zlatníka Pándu z Kaušambí; když mne však dal nespravedlivě mučiti, prchl jsem a stal jsem se vůdcem lupičů. Nějaký čas po tom jsem vyzvěděl, že Pádnu s poklady bude přecházeti hory, i podařilo se mi oloupiti ho o všechny skvosty, které tvořily podstatnou část jeho jmění. Vyhledej ho a rci mu, že jsem mu z plna srdce odpustil ono bezpráví, jehož se na mne dopustil, a pros ho, aby též on mně prominul. Když jsem u něho sloužil, jeho srdce bylo zatvrzelé jako kámen, i svedl mne svým příkladem ku bezcitnosti.

            Slyšel jsem později, že se stal dobromyslným, a že jest nyní dáván za vzor lásky a spravedlnosti. Nashromáždil sobě poklady, o něž ho žádný zbojník nemůže oloupiti, kdežto můj život bude provázen zlou karmou, přirozenými následky mých provinění; ale nechci zůstati jeho dlužníkem, pokud mohu ještě nahraditi škodu, kterou jsem jemu způsobil. Mé srdce je cele změněno. Mé zvrácené náklonnosti jsou překonány a těch několik okamžiků, které mi ještě zbývají v tomto životě, chci užíti ku zlepšení svého osudu, abych mohl úspěšněji pokračovati v pravých snahách. Proto pověz Pánduovi, že v nedaleké jeskyni jsou skryty všechny jeho skvosty i koruna, kterou zhotovil pro sousedního krále. Jen dva muži z mé družiny znali to tajemství a oba jsou nyní mrtvi. Nechť zlatník přijde s ozbrojeným průvodcem a vezme si opět někdejší majetek. Doufám, že tento skutek napraví alespoň z části některé z mých vin, že přispěje svými následky k očistění mé duše, a že bude pro mne počátkem nového života na cestě k vysvobození.”

            Když Mahádúta popsal ještě polohu jeskyně, kde skryl uloupené poklady, skonal tiše v mnichově náruči.

            Pánthaka vrátil se do Kaušambí, vyhledal klenotníka a zpravil ho dopodrobna o své příhodě na horách.

            Pándu vypravil se ihned s ochranným sborem do lesů, vyhledal označenou jeskyni a vybral poklady. Mrtvého vůdce zbojníků i jeho padlého druha kázal pochovati se všemi poctami a při slavnosti mladý mnich pronesl nad hrobem řeč na památná slova Budhova:

            “Každý sám koná zlo; každý svou vinou trpí.

            Každý sám se chrání zla; každý svou snahou se tříbí.

            Každý sám sebou je čistý neb nečistý; nikdo nemůže očistit jiného.

            Každý sám se musí přičiňovati. – Budhové jsou jen učiteli.”

            “Naše karma,” pravil Panthaka, “není dílem Boha, ani některé z jiných mocností, náš osud je výsledkem našich vlastních činů. Mé dílo jest lůnem, které mne rodí – dědictvím, které mně připadá – kletbou mých přečinů a požehnáním mého pravého jednání. Mé skutky jsou prostředky, kterými jedině lze mi domoci se spásy.”

            Klenotník odvezl své zlato a drahokamy do Kaušambí a protože moudře užíval jmění tak neočekávaně znovu nabytého, stal se záhy bohatším a mocnějším, než byl kdy dříve. Dosáhl vysokého stáří, a když se loučil s tímto světem, svolal všechny své syny, dcery i vnuky a pravil k nim:

            “Drahé děti, nepřičítejte nikdy vinu jiným, když se vám něco nedaří. Hledejte příčinu svého zla v sobě; nebudete-li zaslepeni domýšlivostí, poznáte ji a najdete pak též východ z nesnází. Léky vašich utrpení jsou stejně ve vás.

            Nedopusťte nikdy, aby váš duševní zrak byl zastřen závojem klamu a pamatujte vždy na zásady, které divuplnou mocí působily v mém žití:

            Kdo jiné poškozuje, škodí sobě.

            Kdo jiným pomáhá, prospívá sobě.

        Kdo se zbavuje představy osamoceného jáství, ubírá se pravou cestou.

            Budete-li dbáti mých slov a zachováte-li se dle těchto rad, projdete bezpečně, provázeni dobrou karmou, životy vznešenějšími, až dosáhnete neproměnného blaha bytí nejvyššího.”

 

cycle-of-life-and-death-1a.jpg

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA