Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak povstala Láska

15. 5. 2013

Jak povstala Láska

Příběh ze spiritistického kalendáře z r.1905

             Pokorně stanul anděl před trůnem Božím a hluboce se ukloniv, Boha dobrého se otázal: “Rci mi, ó Otče, kdo jsem? Míjí noc -  a míjí den, obé střídá se po věky, všechny světy jsem prošel a poznal jejich zákony, sama sebe jsem však dosud nepoznal, sděl tedy Pane mi, kdo jsem?”

            Řekl Bůh: “Zdaž nemyslíš a necítíš? Nerozněcuje-li se srdce tvé dobrem a nevraštíš-li čelo své, když se zlem setkáš se? Dýcháš dobro a čistotu a ústa tvá vyslovují poznání. Nuže, proč ještě bys chtěl se tázati: Kdo že jsi?”

            A prosebně anděl vzhůru pohlédnuv ku Tvůrci svému děl: “Ano, Pane, pravdu díš, všechny světy zrakem svým obzírám a poznávám jejich účinky. Jen sám nemohu předstoupiti před sebe a zříti duši svou a říci: Znám se již, neboť jsem sama sebe zřel.”

            Slzy kanuly mu po tvářích, když žízniv věděním a zoufalý v touze neukojené opět ku Otci zavolal: “Kdo jsem, ó Pane! Pouč mne, jak mohu sama sebe nalézt, neboť duše moje prahne po vlastním obrazu.”

            Řekl Bůh: ”Staniž se. A více ještě, než-li žádáš si! Z touhy tvé vzejíti má to nejvyšší, co země může zploditi, v čem shrnuta bude všechna ctnost a krása, všechen vděk a vznešenost, jimiž honosí se země. Chci stvořiti: Lásku!”

            A na anděla padl hluboký spánek. Tu vyňal Bůh ze srdce jeho odvahu a zmužilost, uvažující rozum a sílu vytrvalosti, zářící mlhou obestřel tyto vlastnosti nově rodící se duše a dal jí tvar člověka.

            Tak stvořil první duši lidskou Bůh a pravil k ní: “Na zemi sestup a mužem buď!” Pak vyňal z nitra anděla vše, co zbylo tam: útlocit a něhu, touhu a srdce čistotu. Zlatá mlha zahalila pak soubor ctností těch. Tak stvořil duši lidskou Bůh a děl: “Sestup na zemi a ženou buď.”

            Pak zavolal Bůh své anděly a pravil k nim: “Stvořil jsem dnes člověka, muže a ženu stvořil jsem, oba z duše jediné, pročež k sobě patří a celek jeden tvoří pospolu.

            Brzy cit hluboké jednoty v nitru jejich zaplane, zatouží po sobě a láska spojí je.”

            Na nebi však, tam v bodě vysokého severu zrodila se nová hvězda při tomto božském zázraku. Hvězdou lásky zovou ji andělé, lidé pak: hvězdou polární.

            Země byla tehdy obydlena od tvorů obrovských, jež sama ze sebe ona byla zrodila. Neznajíce lásky, žili jako divá zvěř a násilím pohubili se navzájem.

            I stalo se, že mezi těmito obry se první lidé zjevili. Poutala je síla mocná, neznámého, stejného původu a bydleli pospolu. A touhu svou již láskou nazvali.

            Však nepoznali jejího původu, ani ducha, jehož byli částěmi. Proto ještě je smrť oddělovala na vzájem -  nebyloť přišlo ještě poznání. V nebi však mezi tím nastal poplach veliký – každý chtěl státi se roveň andělu onomu v touze sebe sama poznati.

            I zalidňovala se země, do úskalí a jeskyní prchli obrové, synové země a máť tato pohltila je, aby je nikdy nevydala nazpět víc. –

            Kvetoucí pole vystřídala pustiny, luhy a háje přišly na místo vrchů a prázdných údolí.

            Tu přišli opět na zemi oni první dva lidé, kteří Adamem a Evou nazváni, jimž však scházelo dosud pravé lásky poznání.

            Avšak přetěžko a nesnadno jest dojíti poznání – proto přišli a odešli – a vrátili se mnohokráte zas.

            Každé vtělení však je přiblížilo o krok ku cíli, stávali se lepšími a vznešenějšími, až naučili se zapomínati sebe v lásce ku jiným. Železná hradba, jež je dělila, rozplývala se více a více žárem lásky, která stále čistější a božská v nitrech jejich pučela.

            Až tu jednoho večera, kdy hvězdy tak sladce svítily a měsíc tak snivě ku družce zemi zřel, kráčeli Adam a Eva kvetoucí zahradou, vzpomínali časů minulých a zašlých století. Všechny ony dávné obrazy byly však plny svěžesti. Tu pohlédl Adam vroucně v Evin zrak a děl: “Znám tě a vroucně tě miluji!” A Eva zardělá popatřila Adamovi v tvář a šeptala: “I já tebe znám a tebe vroucně miluji!”

            Ve chvíli té se poznali a pravda se jim zjevila, že jsou jedno duchem svým. Poznání sebe sama bylo ukončeno. Hranice, jež je dělila: osobnost, stala se již pouhým stínem zevnějším.

            A žily duše v lásky spojení.

            Když pak nadešel opět čas návratu ku nebi, přišel jim Otec Veškerenstva vstříc. Oba poklekli před Otcem a On, Vznešený, žehnal jim. V okamžiku však, kdy ruka Jeho všemocná jejich se dotkla čel, zmizel obou bytostí oněch tvar a krásný anděl stál opět před Bohem, padl na tvář před Otcem velikým a zavolal: “Ó Otče můj a Otče náš – dal jsi mi lásku a tu poznal jsem sebe sám, neboť láskou stanou se dvě bytosti k sobě patřící bytostí jedinou před mocnou tváří Tvou a Tvým svatým trůnem!” Kůrové andělští pěli mohutný chvalozpěv a Otec tvorstvu svému žehnaje promluvil:

            “Jen ze stromu lásky vyrůstá na zemi poznání.”

jak-povstala-laska.jpg

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA