Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zahrada je ráj duše

7. 2. 2013

storl01.jpg

  Wolf-Dieter Storl (*1942) se narodil v Sasku. Jeho babička pocházela z Krušných hor a sbírání bylin mělo v jejich rodině dlouhou tradici. U amerických indiánů se učil, jak komunikovat s rostlinami. “Čejeni nemluví o rostlinách, ale s rostlinami,” říká dnes jeden z největších expertů v oboru ekobotaniky, nazývaný “šaman rostlin.” Absolvoval Ken State University v Ohiu, působil jako hostující docent ve Vídni a získal doktorát na univerzitě v Bernu. Podnikl studijní cesty do různých zemí světa a přednášel na mnoha univerzitách v USA i v Evropě. Je autorem knih o léčivých a magických rostlinách, rostlinných božstvech a bylinách Keltů. Od roku 1988 žije s rodinou na samotě v horách v jižním Německu.  

   Je pozdní jaro. Ráno vypadá mnichovská univerzita ospale, dopoledne se pomalu probouzí. Proudí sem lidé, aby si vyslechli dvacetiminutové proslovy přednášejících z celého světa. Wolfa-Dietera Storla odchytávám na chodbě. Do šedivých vlasů má vpletenou zelenou ratolest, vousy mu splývají na prsa a z jejich houštiny vykukuje malůvka vlka na triku. Tendo “divý muž” má měkké pohyby, tichý hlas a důvěřivé oči. Žádám ho o několik minut povídání. “Ano, jistě,” odpoví. “Ale pojďte ven, svítí slunce a nadýcháme se čerstvého vzduchu.”

 Dobře se tu orientuje. Brzy nachází úzkou chodbu vedoucí na druhou stanu univerzity, je to nějaký postranní vchod. Vycházíme ven. Slunce opravdu svítí, chodník se už ohřál, sedáme si na obrubník. 

 “Podívejte, květina,” ukazuje s úsměvem na pampelišku deroucí se škvírou mezi betonovými deskami. Nad námi roztahuje větve široký strom a jeho zeleň mi uklidňuje univerzitním šerem a zářivkami rozbouřené oči. 

  “Je tady opravdu hezky,”přitakávám a moje nervozita pomalu ustupuje. Četla jsem jeho knihu Zahrada jako mikrokosmos a uchvátil mě jeho poetický shol plný metafor, který je zároveň veskrze praktický. A tak se ptám: 

  Proč lidé vyhledávají taková setkání, jako je třeba tento kongres? Máte rád akademické prostředí?

 Hledají inspiraci, vědění. I pro mě jsou taková setkání příjemní, ale když jsem ještě pracoval na univerzitě a žil v akademickém prostředí, stále víc mi chyběla příroda, život v divočině. Proto jsem se odstěhoval na samotu, odkud čas od času vycestuji. Rád se setkávám s lidmi, ale samotu ke svému životu potřebuji.

  Někdy mám obavu, že se takhle ve zkratce prezentovaná vědění, oproštěná od kulturního kontextu, od té přírody scvrkávají. Jednou mi kdysi člověk žijící v tajze řekl, že bychom se měli učit především od svého těla, které nám vždycky včas řekne, jak se věci mají. Hovoří k nám přes pocity a množství tělesných projevů. Doslova tvrdil: Tělo ví vždycky všechno líp, než ty. 

 Rozumím tomu, co chcete říci. Jedná se o stav, který zažívají ti, kdo žijí v souladu s přírodou. Tuto tělesnou moudrost lze také rozvíjet prací: Naši zemědělští předkové to rovněž tak dřív dělávali. O kolik silnější musely být tehdy jejich vjemy z přírody!

 Proto jste zvolil život v samotě? Abyste prostřednictvím “dotýkání přírody” a práce poznával sebe, své vědomí a duši přírody?

  Dá se to tak říci, naše současné vědomí je intelektuální, městské, protože většina z nás žije v civilizaci. Žijeme-li obklopeni přírodou a harmonii s ní, jsou naše ruce a nohy v neustálé činnosti, v dotýkání: okopáváme, hnojíme, sečeme trávu, sušíme seno. Tahle monotónní práce působí stejně jako bubnování nebo taneční pohyby šamanů, protože vytlačuje komplikované myšlení, kombinující, diskursivní. Jsme-li v činnosti, v souladu s přírodním rytmem, přicházejí k nám vize, obrazy. Člověk u takové práce nemyslí, ale stává se jí, vjemy, která prožívá, jsou projevem jeho probouzejícího se duchovního zraku. Jeho vnitřní svět procitá a hranice mezi vnitřním světem a vnějším světem mizí.

        DÝCHAT POSELSTVÍ PŮDY

  Potkal jste někdy takového šamana a zažil spolu s ním mizení “hranice mezi světy”? 

   Takového člověka jsem nepotkal: Tedy… nesetkal jsem se s člověkem, který by si tak říkal. Ale potkal jsem někoho v naší civilizaci, kdo jím nejspíš doopravdy byl. Byl to obyčejný muž, který žil na venkově. Byl prostý a svým konáním a pokornou prací mě přesvědčil, že je autentický, že žije v tom smyslu, v jakém je život chápán. Měl jsem také starého učtele, Arthura Herma, jenž kdysi řekl, že zemědělec přijímá poselství půdy na nevědomé úrovni skrze vzduch a čich. Pro toho člověka, který obdělával půdu, byla země svatá. Byla to kůže matky Země, jež ho živila. A prostřednictvím práce, která mu zaručovala živobytí, docházel k poznání. Toto zažívám, když začnu pracovat na zahradě.

 Na úvod jedné kapitoly své knihy Zahrada jako mikrokosmos jste použil čitát Johanna Wolfganga von Goetheho: “V živé přírodě nenastane nic, co by nebylo ve spojení s celkem.” Země je ve spojení s rostlinami, rostliny se zvířaty a půda, rostliny a živočichové s člověkem. Znamená to, že narušením jedné přírodní součásti – třeba ve světě rostlin – vyvoláme kolaps v dalších rovinách bytí?

  Existuje velmi důmyslné propojení mezi jednotlivými složkami přírody. Rostliny, které nám poskytují obživu, jsou spolu propojeny na fyzické úrovni, a to světem hub. Kořeny nejsou jen k tomu, aby rostliny držely. Jsou to hmatající smyslové orgány a tvoří kontinuálně kořenové vlásky. Botanici vypočítali, že jedna rostlina žita vyroste v růstovém období 10 tis. km. Tyto kořenové vlásky se spojují s podhoubím a houby jsou, jak je známo, největší živý organismus. To, co označujeme jako houbu, je jen plodnice houby, která se nachází nad zemí. Jinak jsou spletí, která je spolu propojena pod lesem na ploše až přes kilometr čtvereční. Kde rostliny nemají přístup, předávají jim houby vodu a minerály. Takto dochází k výměně látek, vzkazů a informací. Funguje to jako nervový systém, který vše spojuje a koordinuje. Houby získávají na oplátku cukr. K tomu tráví spadané listí a odumřelé části, které ve formě hodnotných organických látek opět uvolňují. Svět hub pod zemí je takříkajíc mozkem rostlin. Také Darwin jednou přišel s tím, že vidí kořeny rostlin jako primitivní mozek. On ale nemohl ještě rozumět tomu, jak toto propojení a řízení probíhá. Také opylováním jsou rostliny mezi sebou propojeny. Musíme opustit představu, že jsou rostliny jen jednotlivé organismy. Je to pro nás sice snáze pochopitelné, ale ve skutečnosti jsou rostliny propojeny. Jsou primární, prastaré a báječně přizpůsobené. Naše jednoduché rozumové chápání je redukcionistické. Neodpovídá to jejich podstatě. A každý nepromyšlený zásah do tohoto společenství se projeví nějakou disharmonií.

     POTŘEBUJEME ARCHAIČNO

 Když vás poslouchám, slyším podobný hlas, jako když jsem četla vaši knížku. Nestává se mi to často, že čtu vnitřně totožným hlasem s tím skutečným, jímž mluví autor. Umíte psát, ale hlavně jste dobrý vypravěč. Je to umění – dokázat vyprávět třeba o kompostování. Psané slovo bohužel skutečné vypravěčství vytěsňuje…

  Naše společnost stále potřebuje vypravěče. Někdy je důležité si jen sednout k ohni. Protože potřebujeme to staré, tradiční, archaické, jako je otevřený oheň nebo přímý kontakt s přírodou. Když toto ztratíme, duševně vyhladovíme. Na druhou stranu ale potřebujeme naši minimálně 2000 let starou knižní a písemnou kulturu. Nejsme však jen intelekt, který zpracovává a sbírá fakta, ale isme i duchovní, citlivé a cítící bytosti.

  Rozumím, vnímám to jako potřebu kontinuity, pokračování. Návaznost na odkaz předků. Od přírody se člověk může donekonečna učit. Jeden nomád mi vyprávěl, jak opravoval ohrady. Zranil se a omdlel. Když se probral, zjistil, že ztrácí hodně krve. Nevěděl, jak ji zastavit. Najednou k němu promluvil strom. Duše stromu. Byla to osika. Říkala mu, aby si vzal její listy a přiložil je na ránu. Tak zastavil krvácení. Zažil jste někdy podobný okamžik, kdy vám příroda podala pomocnou ruku? 

  Rostliny mi pomohly, abych se vyléčil z boreliózy. Bez antibiotik. Netvrdím, že antibiotika vůbec nepůsobí. V prvních dnech nebo hodinách infekce mohou být správným prostředkem. Ale když se borelióza uhnízdí, je to mnohem problematičtější. Pacient bere tři měsíce antibiotika a cítí, že příznaky zmizely, ale někdy se může nemoc v plné síle vrátit. Já jsem se uzdravil pomocí rostlin.

        ROSTLINY JAKO SPOJENCI

  Pokud chápeme rostliny jako inteligentní organismy a předávané vědění kultur jako naše kořeny, lze této síly využít a úspěšně léčit mnoho nemocí. V tomto smyslu můžeme tedy rostliny chápat jako spojence. Můžete uvést některého ze svých oblíbených pomocníků?

  Například podběl. Ale těch bylin je opravu spousta. Je škoda, že ne vždy se chováme k těmto spojencům spravedlivě. V osmdesátých letech začala kampaň, při které bylo zpochybněno působení mnoha léčivých bylin: heřmánku, baldriánu, kostivalu, a především podbělu. Díky alkaloidu pyrrolizidinu prý mají vliv na vznik rakoviny jater. Rudolf Fritz Weiss, profesor medicíny a významná osobnost fototerapie, naopak žádal: “Vraťte lékařům léčivé byliny.” Nejenže působí, ale působí někdy i lépe a s mírnějšími vedlejšími účinky.

        ZAHRADA JAKO ZRCADLO

 Vraťme se k vaší knize Zahrada jako mikrokosmos. Píšete o zahradě, o níž se člověk stará tak, že zpětně i ona mění jeho podobu. Působí na něj a kultivuje ho. Vycházíte zřejmě z pocitů, které zažíváte při práci na vlastní zahradě. 

  Hospodařím na své samozásobitelské zahradě. Obecně řečeno, každý zahradník vkládá do své zahrady vlastní duševní obsahy a zahrada zpětně zrcadlí jeho duševní a duchovní stav. Osobně považuje za důležité kompostování, díky němuž rostliny vyživuji. Používám staré postupy a způsoby, které jsem si osvojil v době, kdy jsem pracoval několik let v Ženevě jako biodynamický zahradník. Pečlivé kompostování je klíčem ke kvetoucí zahradě. Výživa zahrady je stejně důležitá jako výživa lidského těla.

   Pavlína Brzáková

    Citát ze Storlovy knihy Zahrada jako mikrokosmos, kde o duchovním vztahu mezi člověkem a zahradou píše: 

  “(…) Zahrada se stává jógou (staroindicky yóga = jařmo, jho, do něhož je tělo jakoby upnuto) a zahradník jogínem: jeho dlaně jdou stále širší a citlivější, tělo silnější, obličej zhnědne a je zbrázděný jako země sama a práce, pravidelná péče o rostliny a tvory, je pro člověka obřadem. Pracuje ve shodě se zemskými silami a poznává působení bohů na Zemi. Učí se naději a trpělivosti, když vysazuje rostliny nebo seje semena, čeká na úrodu a doufá v déšť. Když hodiny a hodiny rytmicky okopává půdu nebo přehazuje kompost, vynořují se před jeho vnitřním zrakem důmyslné obrazy. Při pletí se do jeho vědomí jako mandaly vetkávají nádherně utvářené geometricky tvarované růžice rostlin. Klidná práce nechává myšlenkové obrazy uplývat jako ryby v řece (…).”

    Zdroj: Časopis ReGeNeRaCe č. 4/2011

   

010.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA