Jdi na obsah Jdi na menu
 


Svatý Grál a pověst o sv. Agapitovi Pečerském

15. 2. 2013

Jiné legendy naopak tvrdí, že svatý grál střežil po celá staletí až do středověku šlechtický rod k tomu vyvolený spolu s rytířským řádem templářů. Podle této pověsti byl svatý grál na katarském hradě Montségur v jižní Francii, který v roce 1244 dobyly papežské oddíly. Svatý Grál byl ale předtím odnesen do bezpečí. Kam, to samozřejmě nikdo neví... Takže opět další pole pro dohady a legendy. Na základě francouzských legend byla dokonce vytvořena dynastická pokrevní linie tzv. strážců grálu. Možnosti nejrůznějších výkladů i skutečnost, že není známo ani přibližné místo, kde by Svatý Grál mohl být uschován, poskytují tomuto předmětu zvláštní kouzlo a znásobují jeho záhadnost a přitažlivost. Není dokonce ani jisté, že jde o kalich nebo nádobu. Podle některých dohadů mohlo jít o drahokam, kámen nebo jinou kouzelnou věc.

 A pak je tu ještě další stejně neověřená a zajímavá teorie, podle níž je svatý grál mimozemského původu. K tomuto názoru dospěli vědci, dva bratři z Německa, Johannes a Peter Fiebagové. V tomto případě by zřejmě vůbec nešlo o pohár, ale spíš o nějaký kámen. Fiebagové tvrdí, že vysledovali stopu Svatého Grálu až do doby putování Izraelitů pouští, tedy 1500 př. n. l. Pro své tvrzení používají i díla Eschenbacha, podle něhož grál zanechalo na Zemi “tajemné hejno” a pak odletělo ke hvězdám. Podivné jevy, které v některých legendách doprovázejí Svatý Grál, lze podle Fiebagů vyložit radioaktivitou obklopující pohár nebo spíš kámen či jiný předmět mimozemského původu. Objevují se i úvahy, že jistou dobu byl Svatý Grál přechováván ve svatostánku Šalomounova chrámu. Ať už jde o tajemnou nádobu, z níž pil Kristus, nebo o předmět, který nám tu ponechali mimozemšťané, či o pouhý výplod fantazie, hledání Svatého Grálu po celá staletí ztělesňuje věčné hledání lidstva. Úporné, často marné hledání cesty ke štěstí, k osvícení či k Bohu…

 Člověk by se měl oprostit od představy svatého Grálu jako něčeho nepochopitelného; neboť on opravdu existuje! Fyzickému oku člověka je však ze samé jeho podstaty odepřeno, aby jej mohl kdy spatřit. A z toho všeho plyne, že po celá ta staletí lidé hledají tam, kde jej nalézt ani nelze, tedy ve světě fyzickém. Většina se však shoduje v tom, že je to něco, co přináší trvalé štěstí a blaženost, povznesení duše na vyšší úroveň. Jestliže se na to podíváme z poněkud jiného úhlu, přijmeme-li konečně fakt, že my sami nejsme pouhá fyzická těla, ale duše, která se sem stále vrací jako do školy, aby se naučila dalším lekcím, aby mohla postoupit dále, do vyššího ročníku, na vyšší level, pak máme mnohem větší šanci tento “poklad” spatřit. A nejen to, ještě mnohem víc… Rovněž obraz holubice ve spojení s Duchem svatým má svůj význam. Vyskytuje se ve zmínkách o křtu, zasvěcení, kdy se pak na hlavu adepta snese právě svatá holubice. To vše jsou však obrazy, které pochopí opravdu jen povolaní či zasvěcení. A tak docházíme k závěru, že legendární Svatý Grál je nositelem Života a Světla, nikoli ve světském pojetí, nýbrž v chápání duchovním. 

 Podívejme se tedy, co o Svatém Grálu říká člověk z nejpovolanějších: světec z Kyjevské Rusi Agapit Pečerský:

 Agapit Pečerský (? - 1095)

 Světec Kyjevské Rusi, lékař nezištný,

   jehož relikvie jsou uléženy v Kyjevsko-Pečerské Lávře,

 jehož ostatky mají dodnes zázračnou moc léčit.

 
 Agapit na Athosu[1])

…Jednou se mezi bratry na Athosu začala šířit zvěst, že klášter by měla poctít svou návštěvou nějaká tajemná osoba. A soudě podle pokynů starších se skutečně vše připravovalo na příchod velmi důležitého duchovního hosta. Ve stejné době na Athosu pobýval také ctihodný Antonij, který se následně stal představeným a ještě později – řadovým mnichem Kyjevo-Pečerského kláštera. 

agapit-pecersky.jpgJak později Antonij vyprávěl, myslel si tehdy, že se očekává příchod nějakého velmi váženého duchovního starce. Jaké však bylo jeho překvapení, když namísto starce spatřil mbyly jen jeho pronikavé oči, které v rozporu s věkem zářily jakousi hlubokou moudrostí a duchaplností. Ale nejvíce Antonije udivilo to, s jakým rozechvěním a hlubokou úctou přistupovali někteří starci z Athosu k tomuto mladému člověku. Nemohl pochopit, proč byl jeho pobyt zde zahalen rouškou jakéhosi neproniknutelného tajemna. Kdo je ten, jemuž starší prokazují tolik úcty a věnují mu takovou pozornost? Nezdálo se, že by to byl mnich, ale pronášel tak duchaplné a moudré proslovy, že dokonce i nejmoudřejší se pokaždé zaposlouchávali. A nejen to, ukázalo se, že tento mladík byl člověkem velmi vzdělaným, hovořil plynně několika jazyky. A zvláště Antonije potěšilo to, že tento uctívaný host pocházel z Ruské země a jak se později ukázalo, věděl hodně o Kyjevě a jeho okolí. Tento mladý muž se jmenoval Agapit. 

Dokonce, i když ho Antonij poznal osobně, zpočátku si ale nemohl zvyknout na to, jak obyčejně se mladík vůči němu chová, přes důležitost jeho osoby na Athosu a úctu starců. Ale snad nejvíce zarážející byla jednoduchost a přehlednost, s níž Agapit vysvětloval duchovní filozofování svatých otců. Výklad učení Krista Antonij byl schopen poslouchat celé hodiny, protože Agapit mluvil tak jednoduše a jasně, s příklady a detaily, jako by se sám zúčastnil těchto tisíce let starých událostí. A tato vyprávění ponoukala Antonije znovu a znovu číst dostupnou církevní literaturu.

Během doby, po kterou Agapit pobýval na Athosu, Antonij se s ním velmi spřátelil. Nehledě na své mládí, disponoval Agapit značnými znalostmi, mimo jiné také v oblasti medicíny. A o část těchto znalostí se podělil s Antonijem. Agapit také, řečeno současným jazykem, vynikal ve fyzice, chemii, ve znalostech přírodních jevů, stejně jako v oblastech lidského života - ve filozofii, politice, náboženství. Byla s ním radost mluvit na všemožné téma. Navíc tyto rozhovory ponechávaly v duši jakýsi nepochopitelně příjemný pocit.

Antonij se spřátelil s Agapitem bez ohledu na značný věkový rozdíl. A díky tomuto přátelství tak pro sebe odhalil zcela novou a ohromující stránku Agapitovy osobnosti, když byl zasvěcován do tajemství prapůvodní nauky - Učení Bílého Lotosu. Právě z Agapitových úst se Antonij poprvé dozvěděl o předcházející lidské civilizaci Alt-Landy, o podzemním Chrámu Lotosu, vybudovaném v té době na Kyjevském území, o břemenu, které Ježíš Kristus předal Andreji Prvopovolanému pro tato území. Velmi mnoho mu toho Agapit pověděl a mnohému ho naučil.

Po nějaké době se však museli rozloučit. Agapit musel cestovat do hlavního města Byzance a odtud dál na Východ. Ale slíbil, že se s Antonijem ještě setkají a “předpověděl” jejích setkání v zemi Kyjevské, na místě označeném ještě z dob Alt-Landy.

Agapit Pečerský a Svatý Grál

Kromě učení a cenných znalostí, které lidem odhalil, bylo jedním z poslání Agapita jako Bódhisattvy[2] také odhalení vzorce Prapůvodního Zvuku či jinak řečeno – Svatého Grálu, a s ním také související společenská a duchovní činnost rytířského řádu templářů, který toto tajemství odhalil a svého času i důstojně využil.

Grál, je určitým zvukem, kterému se také říká Prapůvodní Zvuk, Zvuk Stvoření, tj. tím samým Prvním Zvukem, který má schopnost tvořit a měnit svět. Je to ten samý Zvuk, který je pravým a Původním Slovem, které řekl Bůh a kterým On stvořil tento hmotný Vesmír. Grál představuje 12 “runových” znaků, které byly naposledy zaznamenány Bódhisattvou Agapitem Pečerským (Agapetus of the Kiev Caves or Agapetus of Pechersk) na čtyřech kamenech, po třech na každém.

Působení Agapita v Kyjevo-Pečerském klášteře

V době Agapitova příchodu do Kyjeva, Antonij již obýval jeskyni s několika dalšími muži, které stařec na jejích vlastní žádost přijal do řádu jako novice. Společnými silami rozšířili a prohloubili jeskyni a vybudovali si tam cely, ve kterých pak žili. Antonij s velikou radosti přivítal svého starého přítele. Při pohledu na uctivé chování starce, ostatní bratři také projevovali velkou úctu k Agapitovi. Agapit nepřestával udivovat Antonije svou záhadnou a do značné míry tajemnou osobností.

Ještě za svého pobytu na Athosu, Agapit naučil Antonije pravému umění léčit modlitbami a bylinami. To ale nebylo to hlavní. Právě díky Agapitovi se Antonij stal duchovním strážcem chrámu Lotosu, který se nachází na území Kyjeva od starověku.

 Setkání Agapita s Jaroslavem Moudrým

 Po příjezdu Agapita do Kyjeva, byl Antonij svědkem jeho tajného setkání s Jaroslavem Moudrým. Agapit předal knížeti čtyři cenné rukopisné knihy a tři manuskripty pro jeho knihovnu. Přičemž tři z těchto knih byly ozdobeny drahými kameny. Kdežto čtvrtá kniha, ačkoli vypadala prostě, byla velmi starodávná. Antonij byl ohromen. Vždyť každá kniha byla skutečným mistrovským dílem a měla hodnotu celého jmění. Pokud jde o manuskripty… Dokonce jeden manuskript měl už v té době nesmírnou cenu. A dovolit si tak skvostný, opravdu královský dar mohla pouze osoba přinejmenším “modré královské krve.”    

A nejen to překvapilo Antonije. Především – jak přirozeně se k sobě chovali! Jaroslav s ním hovořil tak, jako kdyby ho znal celá léta, chovali se jako staří, dobří přátelé, a to i přes jejich značný věkový rozdíl a velkoknížecí postavení Jaroslava.  

Po tomto památném setkání Antonij, otřesený tím, čeho byl svědkem, urychleně nabídl Agapitovi, aby se postavil do čela společenství, které vedl. Jenže Agapit si přál ponechat vše jak je a zůstat prostým mnichem. Požádal Antonije, aby nikomu neprozradil, že se setkal s Jaroslavem. Chtěl být přijat do řádu jako novic, aby nijak nevynikal mezi ostatními bratry. Pro Bódhisattvu jakákoli moc je jen prázdným slovem. Bódhisattva  slouží jedině Bohu.  Na rozdíl od lidí ví, co je to být “tady” a “tam.”

Agapit Pečerský jako nezištný lékař

 Agapit, krom jiných svých předností, byl i vynikající lékař. Díky svému srdečnému a starostlivému přístupu k nemocným si získal nebývalou slávu a úctu mezi lidmi daleko za hranicemi Kyjeva a to i přesto, že téměř nikdy nevycházel za brány kláštera. Stal se jedním z nejslavnějších lékařů XI. století. Lidé mu říkali “Léčitel od Boha.” Dokázal vyléčit i velmi těžké nemoci, na které si nikdo z tehdejších lékařů netroufal. Vezměme jen historicky známý fakt, kdy Agapit vyléčil smrtelně nemocného černihovského knížete Vladimíra Vsjevolodoviče Monomácha[3]. Lékař, známý jako Armén, který byl považován za nejlepšího aeskulapa mezi bohatými lidmi, nedokázal knížeti nijak pomoci. Kdežto Agapitovi stačilo, aby předal knížecímu poslovi “zázračný lektvar” připravený za doprovodu Agapitovy modlitby, aby se Vladimír Monomách uzdravil během několika dní. Později kníže přišel do jeskyně Pečerského kláštera, aby Agapitovi poděkoval a přinesl mu hodně drahých darů a zlata. Jenže Agapit odmítl přijmout tyto dary jak z rukou knížete, tak z rukou bojara, kterého kníže později poslal svým jménem. Protože Agapit stejně horlivě a bezúplatně léčil jak prostý lid, tak i boháče, za což byl nazýván Agapitem Lékařem Nezištným. Přirozeně, že to způsobilo obyčejnou lidskou závist, hraničící až se zlobou, zejména u Arména a jiných podobných lékařů. Ale pokud jde o lékaře Arména samotného, ten si nakonec uvědomil, kdo byl ve skutečnosti Agapit. Díky tomu se Armén později stal mnichem Pečerského kláštera.

Agapit vynikal nejen v oblasti medicíny, ale ovládal také jiné disciplíny. Mluvil několika jazyky. Plynně četl v originále traktáty antických a starověkých římských autorů. Překládal knihy do slovanského jazyka. Pro knihovnu Jaroslava Moudrého přeložil nejen staroegyptské manuskripty, ale také knihy z Východu, jehož jazyky v té době ovládal jen málokdo, nemluvě o starých, dávno zapomenutých dialektech. Později Agapit pomáhal nebo přesněji řečeno, radil Svatoslavovi během sestavování “Sborníku roku 1073,” kde kromě článku encyklopedického charakteru, byla podrobná lékařská informace. Zejména způsoby rozpoznávání nemocí, různé rady ohledně přípravy a použití léčivých bylin, informace o fyziologii a anatomii člověka. Tato kniha pak dlouho plnila funkci studijní pomůcky. Přirozeně že, Agapit vštěpoval kulturu a touhu po poznání také mnichům. Některým předával své znalosti z oblasti medicíny. Jiným ve volném čase pomáhal porozumět odborným knihám. Mimochodem, následně byla legalizována stanovami kláštera a stala povinnou četba knih mnichy v jejich volném čase. Právě z jeho iniciativy byla vytvořena knihovna Kyjevo-Pečerského kláštera.

Agapitovi učedníci a lékařská praxe

Některým zvláště nadaným mnichům Agapit pomáhal ovládnout umění léčitelství. Základem výuky byly zvláštní modlitby, vyslovené ve změněném stavu vědomí. Díky tomu se tekutina, která byla poté používána jako lék, naplnila silou a byla předána nemocnému k vnitřnímu nebo lokálnímu použití. Jednoduše řečeno, Agapitovi učedníci se učili měnit nejen fyzikální parametry kapaliny, ale i strukturu molekul tím, že do nich zaváděli potřebné informace. Přirozeně, že neovládali všechny detaily procesu, probíhajícího v mikrosvětě molekulární struktury tekutiny, ani nevěděli, jak tento proces ovlivňuje makro objekt. Ale to nebylo nutné. Mniši jednoduše využívali obecné znalosti, které jim předával Agapit, stejně jako například dnes my využíváme elektřinu. Energii elektrického proudu používají lidé denně, ale kdo ví přesně, co to vlastně je…

Například Agapitův učedník Damien měl výborné schopnosti k léčení lidí, zejména pak dětí prostřednictvím pomazání olejem elaionem[4]. Elaion je olej z olivového stromu. V křesťanském náboženství existuje určitý obřad, takzvané svěcení ealionu, což je obřadní tajina, prováděná nad nemocným sedmi kněžími, a pokud tato možnost není, tak alespoň jedním knězem. Jinak je nazývána také soborováním olejem. Podstata tohoto obřadu spočívá v tom, že nad nemocným jsou pronášeny určité modlitby a je pomazán posvěceným olejem. Toto je prováděno sedmkrát. Proč právě sedm kněží a sedmkrát? Je to vysvětlováno sedmi kvalitami životní síly, síly Sedmi Archandělů, kteří jsou prostředníky mezi Bohem a lidmi. Jednodušeji řečeno - sedmi Bódhisattvy. Pokud jde o využívání oleje tímto způsobem, je to velmi stará metoda léčby, jejíž podstatou jsou právě ty znalosti, o nichž se zmiňuji výše čili schopnost člověka ovlivňovat svět lidí a jejich okolí prostřednictvím kapaliny. Proto s něčím podobným se můžeme setkat v různých náboženstvích a rituálech vícero národů světa.

Například druhý Agapitův učedník Alipius používal namísto oleje barvy. Byl malířem ikon. Už jako mladík, Alipius pomáhal při výzdobě Uspenského chrámu. A pak sám začal malovat ikony. Agapit ho rovněž naučil, jak používat modlitbu a barvy pro léčení kožních onemocnění lidí, například vředy a hnisavé rány.

Základem barvy je kapalina. Jde o stejné oleje, které se míchají s barvami. Navíc barvy samotné disponují léčivými vlastnostmi samy o sobě, což přirozeně zvyšuje jejich celkový léčebný účinek. Dříve se používala přírodní barviva na rozdíl od současné chemie. Některá barviva mají dobré antibakteriální vlastnosti, například barvivo pro modrou barvu indigo, získávané z indigovníku. Navíc, v této době se často používaly žluté a červené barvy, které se díky svým složkám rostlinného a živočišného původu vyznačovaly antiseptickými, nekrolytickými, protizánětlivými a hojivými vlastnostmi.

Agapit předal Alipiovi spoustu malířských tajemství. Vyprávěl mu o souhře stupnic barevných tónů, o jejich vlivu na lidskou psychiku, seznámil ho také se systémem zobrazování prostorových a časových souvislostí a zasvětil Alipia do tajů psychologie vnímání barev. I když celé toto vnímání barev není ve své podstatě až tak důležité.

Vytvoření efektu neviditelného působení zobrazení věnoval Agapit zvláštní pozornost.  Agapit tvrdil, že ikona nesmí idealizovat obraz, aby nevytvářela z tohoto obrazu idol pro slepé lidské uctívání. Musí však působit oduševněle. V podstatě nebylo až tak důležité jak a na čem byl obraz namalován, ať už šlo o kus dřeva nebo zed´, důležité však bylo to, v jakém duchovním stavu se právě nacházel člověk, který obraz maloval. A to proto, že člověk, který se nachází ve zvláštním stavu vědomí, se dokonale odpoutá od svých půdových instinktů a maximálně projevuje svou duchovní podstatu, čímž do ikony vkládá tuto zvláštní moc. Tato je pak schopna uvést člověka, který se na ikonu dívá do zvláštního stavu vědomí, probudit v něm skutečný pocit božské přítomnosti a vyvolat v člověku duchovní povznesení, nebo jak se dnes říká “dobít baterky.” A čím čistší jsou myšlenky a touhy malíře přiblížit se Bohu, tím silnější účinek bude mít efekt neviditelného působení, schopný díky svému pozitivnímu náboji duševně přetvářet člověka a normalizovat jeho fyzické zdraví. Neboť fyzické zdraví odráží především zdraví duchovní. Přičemž takové povznesení vložené vírou malíře, zůstává stabilní po celá tisíciletí. Pro pravou duchovní sílu ve skutečnosti neexistuje čas ani prostor. A to mimochodem platí pro jakékoli umělecké dílo, do kterého byla tato niterná duchovní síla vložena.

 V léčitelství Agapit konal skutečné zázraky. Ve značné míře to souviselo s vnitřní vírou lidí, kteří k němu přicházeli, s jejími pozitivními snahami. Ti, kteří věřili, se skutečně rychle uzdravovali, a to bez ohledu na to, jak těžká byla jejich nemoc. Kdežto ti, kteří přišli zatrpklí, prostě odmítl léčit, a to i v případě, že nemoc byla snadno léčitelná. Jak již bylo zmíněno v Evangeliu podle Matouše, kapitola 13 verš 58, dokonce ani Ježíš Kristus, když přišel do vlasti své, “...nevykonal mnoho divů pro nevěru jejich.”

Agapit se nepouštěl do léčení těchto lidí nikoli proto, že by si nedokázal poradit s jejich nemocí, ale proto, že si to zkrátka nezasloužili. Pokud člověk už ze své podstaty nechce hnout ani prstem, pak jakoby neexistoval. Je mrtev ještě za života. A se sugescí to nijak nesouvisí. Podstatou všeho je fenomén víry. Lidský mozek je jako počítač. Pozitivní vlny víry instalují v něm nové programy. Negativní vlny zavedou “virus,”, který smaže dobrý program. A pokud víra člověka není jen slepá, ale je to víra pravá, pak je takový člověk schopen dokázat velké věci…  Proč Agapit nabízel své jídlo nemocným, které léčil, a to i přesto, že již samotná jeho přítomnost měla na ně léčivý účinek? Podstatou všeho je princip vyzařování či řekněme “duchovní náboj.”

V čem spočívá fenomén zázračného Agapitova léčení? V tom, že léčil s pravou vírou. Vždyť on dokázal uzdravovat nejen bylinami nebo za pomoci svých rukou, manuální terapií, jak se tomu říká dnes, ale také pouhým slovem. Často prostě nabídl nemocnému něco k jídlu ze svého stolu nebo jen aby se napil vody. Jenže všechno jídlo bylo připraveno za doprovodu jeho modliteb. Nemocnému se potom skutečně ulevilo a následně se opravdu uzdravil. Proč? Protože síla víry je velikou silou! Agapit se vždy před jídlem modlil a žehnal jídlu. Učil tomu i ostatní. Živil se převážně rostlinnou stravou. Dokonce i hořké stéblo trávy se po pronesení modliteb stávalo v jeho rukách nejsladším lékem pro nemocného.

Poutě k Agapitovi jako k duchovnímu starci

Ještě za života navštěvovalo Agapita hodně lidí, přičemž to byli lidé nejrůznějších vyznání a náboženství – muslimové, buddhisté, křesťané i pohané. Přicházeli k němu nejen pro léčbu, ale také jako ke skutečnému Mudrci, jako k Člověku, který zná pravou Cestu k Bohu. Mnozí příslušníci vysokých církevních kruhů neměli Agapita zrovna v lásce právě kvůli těmto poutníkům. Vždyť on je nenutil ke změně víry, jak to dělali kněží, aby upevnili svou moc. Promlouval pravými slovy Ježíše o tom, že Bůh je jeden, ale cest k Němu je hodně. A dokonce mě ani nepřekvapuje, že zmínky o poutních výpravách k ruskému Mudrci byly z kronik pečlivě odstraněny. Vždyť Agapit vyprávěl o  pravém Učení Krista, které bylo postupem času přeměněno na náboženství. Vyprávěl o svobodě volby, o věčné duši.

Agapit nejen že léčil lidi a zbavoval je neduhů duševních i tělesných, ale také je poučoval:  

agapit-pecersky-citat-2.jpg

 

Neproste o tělo, o zdraví, nestrachujte se o život 

– to vše je jen prach a touhy nenasytné.

Není důstojnější prosby, než prosba o spasení své duše.”

Díky Agapitovi mnozí lidé skutečně uvěřili v Boha, protože on sám byl vždy příkladem pravé služby Bohu v duchovní čistotě. A jeho vnitřní duch byl tak silný, že pro něj nebylo nic nemožné. Což Agapit nejednou dokázal slovem i skutkem.

Duchovní lidé jej vyhledávali a hamižní se ho báli. Agapit učil lidi, aby zachovávali čistotu svých myšlenek. Neboť z jakékoli špatné myšlenky se rodí pochybnost. A pochybnosti nejsou slučitelné s čistou vírou. Pochybnosti jsou schopné všechno zničit. Agapit vždy opakoval:

“Věřte a bude vám přáno dle víry vaší. Je to jednoduché,

i když možná těžko pochopitelné.

Služba je kořením prostoty.”

 Agapitova duchovní síla

Jednou do jeho mnišské cely přinesli těžce raněného Ratimíra, bojovníka knížete Izjaslava, se zlomeninami obou nohou. Všichni si mysleli, že chlapec si již dlouho na tomto světě nepobude. Jenže neuběhla ani hodina a voják v doprovodu Agapita vyšel z cely po vlastních nohou! Tento případ tehdy mnohé šokoval.

Agapit vykonal mnoho zázraků. Mimoto měl také vynikající smysl pro humor. Poměrně často si dělal legraci z těch, jež zcela očividně ovládaly neřesti. Jednou k němu přivedli významného kupce z Kyjeva, který byl velmi nemocen. Kupec začal nabízet Agapitovi velké peníze, když ho nemoci zbaví. Celou dobu přitom potřásal dvěma měšci zlatých mincí.

Agapit kupce vyléčil. Jenže toho ovládla lakota. Všichni před tím měli možnost vidět, jak sliboval, že se Agapitovi odmění. A tak se kupec rozhodl, že svatého oklame. Napadlo ho, že místo zlatých minci nasype do měšců drobné měďáky, vždyť přece nikdo neviděl, co v nich tehdy bylo. Když tak učinil, pro uklidnění svědomí vložil ještě do každého měšce jednu zlatou minci. Pak se zaradoval, že je zdráv a ještě díky vlastní “chytrosti” ušetří tolik zlata. V doprovodu své družiny se vypravil za Agapitem podruhé, aby dostál kupeckému slovu a vyrovnal dluh. Při pohledu na měšce v jeho hrdě napřažené ruce se Agapit  pouze pousmál a pravil: “Od nikoho jsem peníze nevzal, ani od tebe nevezmu. Avšak slovu svému dostojíš. Běž a rozdej to zlato chudým.” Kupec se ještě více zaradoval a v doprovodu své družiny odešel splnit přání sSvatého muže. Jenže když měšec otevřel a začal vytahovat mince, ukázalo se, že všechny jsou zlaté až na jednu…

Kupec se rozčílil v domnění, že si doma popletl měšce. Avšak pokyn svatého muže, který obdržel v přítomnosti své družiny, splnil. Jenže po příchodu domů jej ovládlo skutečné zděšení - všechno jeho zlato se proměnilo v drobné měďáky. A mezi touto hromadou měďáků byl pouze jeden jediný zlatý. Lidská chamtivost je neřest a to platí pro všechny, ať je to člověk světský nebo mnich. Dokonce i v dobách Agapitových mnozí bratři z kláštera, v němž světec pobýval, měli lásku ke zlatu mnohem větší, než k Bohu a využívali své mnišské postavení k tomu, aby mámili z prosťáčků peníze …

Agapitovo učení

Agapit učil mnichy, jak mají opravdově sloužit Bohu. Říkal, že pojmy “zlato” a “mnich” jsou neslučitelné. Člověk nemůže sloužit dvěma pánům současně – buď bude sloužit Pánu, nebo pozemskému bohatství čili ďáblu. Třetí možnost není. Za veškeré své činy mnich očekává pravou odměnu pouze od Boha na onom světě, nikoli od lidí tady a teď.

Zlato znečisťuje duši a pokouší mysl. Je to věc mrzká, po níž mnozí prahnou, ale která je ve skutečnosti jen pomíjivým klamem. Pravou hodnotu nachází mnich v upřímné modlitbě za svou duší. Ne o sytosti břicha a zdraví těla byste se měli starat. Bez ohledu na to, že se teď najíte do sytosti, dříve nebo později, stejně budete mít hlad. Bez ohledu na tvoje pevné zdraví, dříve nebo později, vaše tělo stejně zemře. Zatímco duše je věčná. A pouze ona si zaslouží skutečnou péči.

Jak říkával Agapit, mnich se modlí z celého srdce za všechny, avšak smysl mnišství je ve službě Bohu a v tom - vymodlit si spásu pro vlastní duši.

Ještě za života se mnozí bratři Agapita obávali. A to i přesto, že sám Agapit nikdy nikoho neodsuzoval. Po jeho smrti si tajní milovníci zlata oddechli, protože již mezi nimi nebyl ten, který nenechával jejich svědomí na pokoji. Později, když popisovali život v klášteře, zcela záměrně zatajili mnoho dobrých skutků Agapitových. Ve snaze pozdvihnout vlastní význam, připsali si zázraky, které tvořil Agapit. Učení Agapitovo bylo skryto, vždyť bylo zcela v rozporu s jejich touhou po moci a penězích. A slávu, kterou klášter získal mezi lidmi díky Agapitovi a jeho učedníkům, využili pro své vlastní obohacení tak, že vynalézali stále nové způsoby, jak vydělat peníze a dosáhnout svých politických cílů.

V převážné většině případů ve všech těch podivínech, kteří si přivlastňovali cizí zásluhy, nebylo víc svátosti, než jí měl obchodník na trhu. − A Sensei pronesl s povzdechem: − “Lidé zůstanou lidmi, ať už oblékají jakýkoli šat.” … I když Agapit byl mezi těmi, komu lidský rozum přisuzoval svatost, byl skutečně “Svatý,” protože v něm přebýval Svatý Duch.

Rozhovor Antonija s Agapitem na smrtelné posteli

Antonij zemřel roku 1073. Před jeho smrtí došlo k neobvyklému rozhovoru mezi umírajícím Antonijem a Agapitem. Svědkem tohoto rozhovoru se stal mladý novic, který se o Antonija staral. Právě on, když odešel později na Athos, zanechal tam ve svých pamětech záznam o této události.

 …Agapit vešel do pokoje, Antonij ležel nemocen a zpola blouznivě opakoval stále dokola stejnou modlitbu, ze které se k uším novice donesla jen jednotlivá slova. Agapit se na Antonija podíval, usmál se a dodal k jeho slovům: “…A modlím se k Tobě za spasení své duše. Buď vůle Tvá svatá …” Při těchto slovech se Antonij zachvěl a otevřel očí. Pohledem našel Agapita a rozzářil se. Začal potichu opakovat: “Gabriel! Gabriel!” A napřáhl k němu ruce. Po stařeckých tvářích stékaly slzy. Agapit přišel blíž a vzal ho za ruce. Antonij zatím jako u vytržení pronesl: “Bože můj, Agapite, vždyť to jsi Ty! Jak to že jsem Tě nepoznal dříve? Jak jsem byl slepý v záři Tvých paprsků?!”  Začal spěšně drmolit, jako by se obával, že nestihne vypovědět vše, co cítil v tomto okamžiku ve své duši. Vyprávěl o svém mládí, o starci, který mu dal modlitbu, o tom, že celý život zasvětil čekání na Něj, zatím co On byl ve skutečnosti celou dobu tak blízko. A teď, sotva se setkali, už je čeká loučení. Na což mu Agapit odpověděl: “Ty jsi celý život byl vedle mě. Cožpak si myslíš, že teď tě opustím? Vždyť pokud jsi celý život choval v srdci stálou lásku k Bohu, kdo by tě teď mohl odloučit od tohoto rajského ovoce, které jsi vypěstoval svou vírou a svým srdcem. Tvá víra neochabovala v pozemských starostech, mysl nepodlehla pokušením pomíjivého, čisté je svědomí tvé. Dosud jsi nic od Něj nežádal, vyjma spasení duše tvé, kdy slovy modlitby duše tvá promlouvala. Otevřel jsi Bohu v ústrety duši svou a nyní i Bůh otvírá před tebou Brány své. Nyní si vychutnej rozkoš Boží milosti. Amen, pravím tobě, za života tohoto získal jsi poklad věčný – Království Boží, kam tě teď Já doprovodím.”

Agapit a Antonij přivřeli oči. Za Agapitova bezhlasného šepotu modlitby vydechl Antonij naposled s blaženým úsměvem na rtech. A jeho duše se vydala do rajské zahrady v doprovodu Ducha svatého. Neboť v této chvíli se i sám Archanděl Gabriel  modlil za jeho duši.

Agapitův odchod ze života

Na jaře roku 1095 se nemoc vloudila i k samotnému Agapitovi. A právě tehdy Agapit předpověděl den své smrti - za tři měsíce… Tak se také stalo: svatý lékař tiše spočinul 14. dne měsíce června roku 1095 od narození Ježíšova.

Agapit byl Bódhisattva. Na rozdíl od obyčejného člověka, zmítajícího se v reinkarnacích, smrt pro něj nebyla problém. On, jako bodhi, byl schopen kdykoli vystoupit z těla. Avšak v souladu s pravidly přebývání mezi lidmi, Bódhisattva  povinen prožít celý život v těle, ať už je ten život jakkoli krátký či dlouhý. A spočítat si, kdy v těle dojde Prána, pro něj nebylo nijak těžké.

S Agapitovou smrtí se pojí ještě jeden zajímavý příběh. Jak už bylo řečeno, ještě za života se Agapit poměrně často setkával s těmi, kteří mu záviděli jeho popularitu mezi lidem. Když Agapit předpověděl datum své smrti, přípravy na tento den začali konat nejen Agapitovi učedníci, kteří naslouchali jeho duchovním pokynům a požehnáním, ale také jeho nepřátelé. Tito se rozhodli, že po smrti svatého odvezou tělo z kláštera a pohřbí jej někde na odlehlém místě, aby ho nikdo nenašel. Avšak realizace jejich plánů se nezdařila proto, že po Agapitově smrti se k jeho tělu začali houfně scházet lidé, kteří se mu chtěli poklonit.

Uplynuly čtyři měsíce a Agapitovo tělo stále leželo bez známek rozkladu, jako kdyby zemřel teprve včera. Proud poutníků se nijak nezastavil. A proto se nepřátelé rozhodli jeho tělo ukrást. A pečlivě se na to připravili. Celý den 24. února, kdy byly silné mrazy, pálili ohně a hloubili hrob nedaleko hlubokého příkopu. Vymyšlený plán uskutečnili v noci na 25. února, počítáme-li podle nového kalendáře. Jenže když se pachatelé tohoto barbarského činu ráno vrátili, zjistili, že v klášteře vypuklo skutečné pozdvižení. Ukázalo se, že jeden z bratří našel Agapitovo tělo v nezvyklé poloze. Agapit seděl a před ním ležel list pergamenu, na kterém se skvěl podivný nápis, vyvedený čerstvým inkoustem Agapitovou rukou. Ti, kteří jeho tělo zahrabávali, se zhrozili dvojnásob. Byly celkem tři. Přičemž dva z nich byli mniši, kteří na příkaz představených bezprostředně uskutečnili krádež těla, vhodili jej do hrobu, zasypali hlínou a zamaskovali místo, kde se hrob nacházel. No a právě s nimi se v tomto okamžiku událo následující. Jeden mnich se při pohledu na sedícího Agapita zbláznil. Kdežto druhý navždy pozbyl schopnost spát. Po celý zbytek svého života nebyl schopen zavřít oči a usilovně se modlil za své hříchy. Později se tento mnich stal nejzapálenějším následovníkem Agapita a nejhorlivějším strážcem jeho těla. Třetí účastník, světský, pospíchal informovat ty, kteří ho najali k realizaci tohoto zákeřného plánu. Společně se svými “zákazníky” se urychleně vrátil na místo, kde bylo pohřbeno Agapitovo tělo. Po otevření hrobu zjistili, že je prázdný. Přičemž v okolí hrobu nebyly žádné cizí stopy. Tělo jednoduše zmizelo z hrobu a zcela nepochopitelným způsobem se objevilo v cele. Po tomto incidentu se už nikdo neodvážil dotknout Agapitova těla. Mimochodem, ten pergament, na němž Agapit zanechal tajemný nápis, měl neobyčejnou moc, a do svého zmizení byl velmi dlouho využíván tajně. Když pergament vložili za ikonu, tato začala ronit myro a zázračně uzdravovat lidí.

Dny přebývání Ducha Svatého v ostatcích Agapitových

________________________________________________________

Agapit podstatně ovlivnil Kijevskou Rus a nejen to  … I když tento vliv byl nepřímý, změnila se budoucnost světa. Ačkoli to nebylo jeho tehdejší misí jako Bódhisattvy. Agapit založil duchovní příbytek, kde se po celou dobu jeho existence lidé uzdravovali ze smrtelných nemocí a díky Bohu, uzdravují se stále. To ale není podstatné. Podstatné je to, že mnozí tady nabyli duševního zdraví, což je mnohem důležitější, než zdraví fyzické. Stručně řečeno, díky Agapitovi a jeho ostatkům, v nichž se zachovala uzdravující síla Ducha svatého, získal Kyjevo-Pečerský klášter věčnou slávu.

Vezměme třeba současnost. Mnozí lidé z různých zemí světa, vyznávající různá náboženství, nebo dokonce i ti, kteří se považují za “ateisty,” se během návštěvy Pečerské jeskyně, kde jsou uloženy ostatky svatých, nejdéle zdrží  právě u ostatků Agapitových. Proč? Protože člověk intuitivně cítí skutečnou svatost, vždyť dušie nelze oklamat. Jenže kdyby tito lidé věděli, že mají možnost nejen žádat o uzdravení těla, ale také, což je mnohem důležitější, prosit o spásu své duše, a to zejména ve dnech, kdy Duch Svatý přebývá v Agapitových relikviích, k čemuž dochází každoročně po celý týden počínaje od 25. února, jejich duším by to prospělo nesrovnatelně více.

Neboť není v těchto dnech na Zemí svatějšího místa, kde by člověk bez ohledu na vyznání, mohl být se svou prosbou tak blízko Bohu. Tuto šanci má každý a může ji využít po dobu sedmi dnů v roce. Vždyť není jisté, že se dočká roku příštího. Pomíjivé jsou dny lidské na rozcestí časů. A žalostné jsou lidské činy před tváří Hospodinovou. Již dnes je každý okamžik na miskách vah. A není pro duši důležitějšího úkolu, než touha po spáse. Nikoli ve víře vnější, ale ve víře vnitřní je skryt klíč k Bráně. Jen slepý, prachem zaslepený to neuvidí.

Člověk může darovat Bohu pouze svou víru a upřímné modlitby. Nic víc Hospodinovi dát nemůže. Protože vše, co je kolem člověka, je dílem Božím. A není vhodné dávat Pánu darem to, co již je Jeho vlastnictvím. Vždyť Bůh nepotřebuje od člověka nic, vyjma Lásky a Víry! Co může malé dítě dát svému rodiči, aby potěšilo srdce jeho? Pouze poslušnost a lásku, nic víc.

Dokud žiješ, člověče, máš příležitost vyprosit si v modlitbách věčnost v Boží lásce pro svou duši. A dokud máš tuto MOŽNOST, přijď  k Agapitovi o svaté neděli a modli se před Duchem svatým pouze za svou duši. Protože tělo tvé je pomíjivé, tělo tvé je jen prach. A všechny starosti pozemské jsou prachem. Avšak pamatuj, člověče, že to, co slibuješ ve své žádosti před tváří Boží, musíš splnit! Protože On, jako každý otec, nesnáší lež, odpouští, avšak nedůvěřuje již více.

 

agapit-pecersky-citat-3.jpg

 



[1]  Athos /v pravoslaví „Svatá Hora“/ se nachází v současném Řecku.  Je to úzký hornatý poloostrov, přesněji řečeno východní výběžek polo­ostrova Chalkidiky v Egejském moří. Je zakončen horou Athos, právě díky ní získal poloostrov své jméno. 

[2] Bódhisattva nebo Mahatma, v doslovném překladu ze sanskrtu znamená – ten, jehož podstatou je vědění. Bódhisattva je bytost, která dosáhla nejvyšší dokonalostí a ve jménu Lásky a soucitu vůči živým tvorům a snahy pomoci jim dosáhnout dokonalosti pobývá mezi lidmi. Bódhisattvové jsou pramenem moudrosti a vědění, ať už vědecké či duchovní, aby lidé duchovně mohli duchovně dozrávat a rozvíjet tak svou duši.

 [3] Syn knížete Svjatoslava Vladimiroviče, přívlastek Monomách získal po matce - neteři byzantského imperátora Konstantina IX. Monomácha. Roku 1078 se Svjatoslav stal Kyjevským knížetem a Vladimír Monomách - knížetem černigovským. Vladimír Monomách vystoupil na Kyjevský knížecí stolec v roce 1111. Vládl do roku 1125.

 [4] Z řeckého elaion hagion (svatý/posvěcený olej). V římskokatolické liturgii je to olej užívaný při pomazání nemocných, používáno označení “oleum infirmorum”(= olej nemocných).

 

 

center/p width=

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA