Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kdo úmyslně živí dobro, živí neúmyslně i zlo

27. 7. 2013

 Blížíme se nezadržitelně k tématu, které nejenže patří k nejdůležitějším otázkám lidského bytí, ale je také nejvíce náchylné k různým nedorozuměním. Je velmi nevhodné vybrat ze svého pojetí světa sem tam nějakou větu či odstavec a smíchat je s obsahem jiného pojetí. Právě úvahy o dobru a zlu vyvolávají v člověku, jak známo, zvlášť hluboké obavy, které snadno citově zamlží jeho rozvažování a schopnost poznání. Navzdory veškerému nebezpečí se odvážíme položit si otázku po přirozené podstatě zla, jíž se tak bránil Amfortas. Neboť stín, jehož působení jsme v procesu nemoci odkryli, vděčí za svou existenci lidskému rozlišování mezi dobrým a zlým, správným a falešným. Stín obsahuje všechno to, co jsme rozpoznali jako zlé, proto i stín musí být zlý. Zdá se tedy, že je nejen oprávněné, ale dokonce eticky a morálně nezbytné stín pronásledovat a bojovat proti němu všude tam, kde se projeví. I v tomto případě jsme zdánlivou logiku u této úvahy tak fascinováni, že nám uniká, jak toto ušlechtile snažení ztroskotává na tom, že zlo prostě nejde vyhubit. Vyplatí se proto téma „dobrého a zlého" ještě jednou probrat z trochu jiného hlediska. Už naše úvahy o zákonu polarity vedly k závěru, že dobro a zlo jsou dvěma aspekty téže jednoty, a proto na sobě existenčně závislé. Dobro žije ze zla a zlo z dobra. Kdo úmyslně živí dobro, živí neúmyslně i zlo. Takové formulce mohou připadat leckomu hrozivé, ale jejich pravdivost lze těžko teoreticky i prakticky popřít. Postoj k dobru a ke zlu je v naším kultuře silně ovlivněn křesťanstvím a jeho teologií. A platí to i pro kruhy, které si myslí, že religiozitě nepodléhají. Nechceme z biblických výjevů odvozovat nějakou teorii, jde jen o to, že jsou vhodné k dokonalému pochopení vážných mytologických problémů. Biblické obrazy prostě vytvářejí naše kulturní zázemí, a proto nás mohou dovést k vysvětlení nedorozumění vznikajícího z toho, že zatímco ostatní náboženství se v pojetí dobra a zla shodují, křesťanská teologie se odštěpila a podává jiný výklad. Pro náš problém je rozhodující podání prvotního hříchu ve Starém zákoně. Vzpomínáme si, že v druhé kapitole knihy Genesis se vypráví o tom, jak byl do Edenu uveden první člověk - Adam a jak tu kromě všech možných projevů říše přírody rostly dva zvláštní stromy: strom života a strom poznání dobrého a zlého. Pro další pochopení si musíme uvědomit, že Adam není muž, ale dvojpohlavní bytost - androgyn. Je to celistvý člověk, který nepodléhá polaritě, protože se ještě nerozdělil v protikladný pár, ještě je zajedno se vším. Tento stav kosmického vědomí je nazván rájem. Člověk Adam tedy dosud žije v jednotě vědomí, ale téma polarity je už nastolena dvěma stromy. Téma štěpení probleskuje Knihou zrodu od samého počátku, neboť nové vzniká vždy oddělováním a rozdvojováním. A tak už prvá zpráva o stvoření hovoří o polarizaci: světlo-tma, voda-země, Slunce-Měsíc. I o člověku se doví­dáme, že byl stvořen jako “muž a žena". V průběhu vyprávění se pak téma polarity stále zhušťuje. A pak dochází k tomu, že si Adam přeje, aby se jedna z částí jeho bytosti oddělila a stala formálně samostatnou. Takový krok už nutně vyžaduje jistou ztrátu vědomí, což náš příběh opisuje odkazem, že Adam upadl do spánku. Bůh v něm odebírá celému a zdravému člověku Adamovi jedno žebro a dělá z něj cosi samostatného. Slovo, které Luther přeložil jako “žebro," zní v hebrejském originále Iselah, tj. strana. Je příbuzné se slovem “tsel ” = stín. Celý, zdravý člověk je tedy rozložen do dvou formálně odlišitelných aspektů nazvaných muž a žena. Do jeho vědomí však toto rozštěpení ještě zcela nezasáhlo, oba si rozdíl ještě neuvědomují, neboť jsou dosud v jednotě ráje. Formální rozdělení je však předpokladem pro našeptávání hada slibujícího ženě, té přijímající složce člověka, že požití ovoce ze stromu poznání ji obdaří schopností rozlišovat dobré a zlé, tedy schopností poznání.

 Had svůj slib dodrží. Lidé vnímají polaritu, rozlišují dobro a zlo, muže a ženu. Tímto krokem ztrácejí jednotu (kosmické vědomí) a získávají polaritu (poznávací schop­nost). Musí ovšem opustit ráj, zahradu jednoty, a zřítit se do polárního světa materiálních forem. Toto je historie prvotního pádu. Takto padá člověk z jednoty do polarity. Mytologie všech národů a dob znají ústřední téma lidského bytí a odívají je do různých šatů. Pád člověka spočívá v jeho odpadnutí od jednoty. Pád a odpadnutí mají tentýž slovní základ. (V němčině Siinde a Sonderung, tj. hřích a oddělení.) V řečtině je pravý význam slova hřích ještě zřetelnější. Hamartéma znamená hřích a příbuzné slovo hamartanein nezasáhnout cíl, minout bod, hřešit. Hřích tedy znamená neschopnost zasáhnout bod, protože bod žádný rozměr nemá. Polaritní vědomí nedokáže bod -jednotu zasáhnout - a to je ten hřích. Žít v hříchu je jen jiným označením pro formulaci žít v polaritě. Tím se i křesťanský pojem „dědičného hříchu" stává srozumitelnějším. Člověk je obdařen polaritním vědomím, je tedy hříšný. Polarita nás nutí projít cestou protikladů, až se všechno naučíme a všechno dosáhneme, abychom se opět “stali dokonalými, jako je dokonalý Otec na nebesích". Pouť polaritou ovšem přivolává vinu. “Dědičný hřích" jasně ukazuje, že hřích nemá nic společného s konkrétním lidským jednáním. Tento poznatek má vrcholný význam, neboť církev v průběhu času smysl dědičného hříchu překroutila a namluvila nám, že hřích znamená konat zlo a dá se odstranit dobrým a správným jednáním. Hřích ale není jedním pólem polarity, je to polarita sama. Není také odstranitelný, každé lidské jednání je hříšné. Toto poselství nacházíme ještě nezfalšované v řecké tragédii. Jejím ústředním tématem je to, že člověk musí neustále volit mezi dvěma možnostmi, ale nezávisle na své volbě je vždycky vinen. Pro křesťanství se teologické nepochopení hříchu stalo osudným. Stálá snaha věřících nedopouštět se hříchu a vyhýbat se zlému vedla k potlačování oblastí kvalifikovaných jako zlé, a tím k vytvoření silného stínu. Tento stín je zodpovědný za to, že se z křesťanství stalo jedno z nejméně snášenlivých náboženství, že rozpoutalo hony na čarodějnice, inkvizici a vyvražďování lidí. Neprožitý pól se vždycky prosadí a přemůže ušlechtilé duše právě tehdy, kdy s tím nepočítají. Polarizace mezi dobrem a zlem jako protiklady vedla v křesťanství k vytvoření opozice Boha a ďábla jako reprezentantů dobrého a zlého, což není pro ostatní náboženství typické, z ďábla je činěn odpůrce Boha a Bůh je nepozorovaně vtahován do polarity - a tím ztrácí svou spásnou i léčivou sílu. Bůh je jednotou, která v sobě spojuje všechny protiklady bez rozlišení, tedy dobro i zlo. Naproti tomu ďábel jako právoplatný pán polarity je vyzbrojen symboly dělení a párovosti: rohy, kopyty, vidlemi, pentagramem s dvěma ostrými rohy nahoře apod. V této terminologii je polaritní svět ďábelský, tj. hříšný. Neexistuje žádná možnost jej změnit, proto také všichni staří Mistři učí, že je třeba jej opustit. Narážíme tu na hluboký rozdíl mezi náboženstvím a sociálním posláním. Pravé náboženství nikdy nechtělo udělat z tohoto světa ráj, ale učilo, jak z něho vyjít do jednoty. Pravá filozofie ví, že v polárním světě nemůže žádný pól existovat sám o sobě, že každý člověk musí všechny radosti vyvážit stejnou mírou utrpení. V tomto smyslu je věda “ďábelská", protože se zasazuje o vytváření polarit a rozvoj mnohotvárnosti. Každé funkční využití lidských možností obsahuje něco “ďábelského", protože jednání váže energii a zabraňuje splynutí v jednotu. Toto je obsahem Ježíšova pokušení na poušti: ďábel od něho požaduje jen to, aby využil svých možností k uskutečnění neškodných či dokonce užitečných změn. Budiž poznamenáno, že označením něčeho za ďábelské nic neproklínáme, chceme jen upozornit, že pojmy jako hřích, vina, ďábel se jednoduše vztahují k polaritě a že všech no, co se na ní podílí, může být takto označeno. Ať děláme, co děláme, vždy máme vinu a hřích. Je důležité, abychom se s touto vinou naučili žít. Jinak bychom nebyli k sobě poc­tiví. Vykoupení z hříchu je dosažením jednoty, ale té nedosáhne ten, kdo se pokouší vyhnout skutečnosti. Proto je cesta ke spáse těžká. Je totiž obtížena vinou. V evangeliích je často uváděno pochopení hříchu: farizejové zastávají církevní stanovisko, že můžeme spasit svou duši dodržováním přikázání a vyhýbáním se zlému. Ježíš jim odporuje slovy: “Kdo z vás je bez viny, ať hodí kamenem." V kázání na hoře překonává a relativizuje Mojžíšův zákon překroucený doslovným chápáním odkazu, že pouhá myšlenka má stejnou váhu jako její uskutečnění. Neměli bychom přehlédnout, že v tomto kázání nebyla zpřísněna přikázání, nýbrž odhalena iluze, že v polaritě je možné odstranit hřích. Čisté učení však bylo lidem nepříjemné už před dvěma tisícovkami let, proto se snažili sprovodit je ze světa. Pravda vždycky rozzlobí, ať už pochází z kterýchkoli úst. Ničí všechny iluze, jimiž se je pokouší naše Já zachránit. Pravda je tvrdá a ostrá a nehodí se pro sentimentální snění a morální sebeobelhávání. Sandókai, jeden ze základních textů zenu, říká:

Světlo a tma stojí proti sobě.

Jedno však závisí na druhém

jako krok pravé nohy na kroku levé.

 V Pravdivé knize o prameni příčin můžeme číst Varování před dobrými skutky. Jang-Cu říká: „Kdo činí dobro, nečiní tak pro slávu, přesto však slávy dojde. Sláva sama o sobě nepřináší zisk, přece však zisk přinese. Zisk nesouvisí se spory, přesto se na něj spory přilepí. Proto se vznešený chrání konat dobro." Víme velmi dobře, jak je to vyzývavé, jestliže otázku konání dobra a vyhýbání se zlu chápeme v její absolutní platnosti. Víme také, že přitom stoupá potlačovaný strach. Strach, který se nejlépe odstraňuje tím, že tvrdošíjně lpíme na dosavadních normách. Přesto se vyplatí zdržet se ještě chvíli u tohoto tématu a podívat se na ně ze všech stran.

 

dvoji-ja.jpeg.jpg

 Nemáme v úmyslu odvozovat naše teze z určitého náboženství, ale již zmíněné nepochopení hříchu v křesťanském kulturním okruhu zapustilo hluboké kořeny a ovlivnilo naše hodnotová stanoviska více, než jsme ochotni připustit. Jiná náboženství neměla a nemají s tímto tématem takové problémy. V hinduistické božské trojici Brahma-Višnu-Šiva připadá role ničitele Šivovi a ten představuje antagonistickou sílu k Bráhmovi, Stvořiteli. Takové podání ulehčuje po chopení nutné hry sil. O Buddhovi se vypráví tato historka: Přišel k němu mladý muž s přáním stát se jeho žákem. Buddha se ho zeptal: „Už jsi někdy kradl?" Mladík odpověděl: “Nikdy." Buddha odvětil: “Tedy jdi a kraď, a až se to naučíš, můžeš za mnou opět přijít." V Šindžinmei, v jednom z nejstarších a nejdůležitějších textů zenového buddhismu, čteme ve 22. verši: “Zůstane-li v nás i ta nejmenší představa o správném a falešném, zahyne náš duch ve zmatku." Pochybnost, která rozkládá polarity do protikladů, je zlem, ale přesto nutnou oklikou k rozumovému úsudku. K poznání potřebujeme vždy dva póly, nesmíme však uvíznout v jejich prolikladnosti, ale musíme využít napětí mezi nimi jako impulz a energii na cestě k jednotě. Člověk je hříšný, je vinný, ale právě tato vina ho vyznamenává, je zástavou jeho svobody. Zdá se nám důležité, aby se člověk naučil svou vinu akceptovat a nedal se od ní utlačovat. Lidská vina má meta fyzickou podstatu a není způsobena naším jednáním. Jejím viditelným výrazem je však nutnost rozhodovat se a jednat. Přiznání viny osvobozuje od strachu z ní. Strach stísňuje a nejjistěji zabraňuje nutnému otevře­ní a rozšíření vědomí. Hřích neodstraníme tím, že se budeme snažit konat dobro, takové počínání se musí zaplatit potlačením protipólu. Takový pokus skončí nezdarem. Cesta k jednotě však vyžaduje víc než pouhý útěk a pohled stranou. Žádá od nás, abychom objevovali polaritu stále vědoměji, aniž se lekneme překonávání konfliktnosti lidského bytí, abychom byli schopni slučovat v sobě protiklady. Nevyhýbat se, nýbrž vykupovat se prožíváním - tak zní požadavek. K tomu je nutné stále znovu zpochybňovat naše strnulé hodnotové systémy, a pak poznáme, v čem spočívá tajemství zla - v tom, že skutečně neexistuje. Říkáme, že jednota stojí mimo polaritu, a nazýváme ji Bohem či Světlem. Na počátku bylo světlo jako všeobjímající jednota. Mimo ně nebylo nic. Tma vznikla teprve krokem do polarity, a to jen proto, aby bylo světlo vnímatelné. Temnota je čistě umělým produktem polarity, nutná k tomu, aby světlo bylo viditelné v rovině polárního vědomí. Slouží světlu jako jakýsi světlonoš, o čemž svědčí např. název Lucifer. Kdyby zmizela polarita, zmizela by i temnota, neboť nemá žádnou vlastní existenci. Světlo existuje, tma ne. Proto často připomínaný souboj sil světla se silami tmy není žádným skutečným soubojem - výsledek je předem znám. Tma nemůže světlo přemoci. Světlo ale tmu obratem transformuje ve světlo, proto se tma světlu vyhýbá. Jinak by se ihned odhalila jako neexistence. Tuto zákonitost můžeme v našem fyzikálním světě dobře sledovat, a to ze dvou stran. Předpoklá dejme, že máme prostor naplněný světlem a kolem něj panuje tma. Můžeme klidně otevřít dveře a okna a vpustit dovnitř tmu. Co se stane? V prostoru se nesetmí, nýbrž prosvětlí se tmavé okolí. Nyní postup obraťme: prostor je tem­ný a světlo je kolem. Otevřeme-li nyní okna a dveře, prosvětlí se prostor, světlo transformovalo tmu. Zlo je také umělým produktem našeho polaritního vědomí jako čas a prostor a slouží jako podklad, jako jakési hnojivo dobru, je mateřským lůnem světla. Zlo tedy není protikladem dobra, jen polarita je sama o sobě zlem, je hříchem, protože svět duality nemá žádný konečný bod, žádnou vlastní existenci. Stejná zákonitost platí i pro naše vědomí. Jako vědomé označujeme ty vlastnosti a aspekty, které leží ve světle lidského vědomí a které proto můžeme vidět. Stín je pak místem, které není světlem vědomí prosvíceno, a je tudíž nevědomé. Temné aspekty však vzbuzují obavy a strach jen potud, pokud leží v temnotě. Stačí pouhé nahlédnutí do obsahu stínu, vnesení světla, aby se z nevědomého stalo vědomé. Něco pozorovat, to je kouzelná formule pro cestu sebepoznání. Pozorování proměňuje kvalitu pozorovaného, protože přináší světlo, tj. vědomí, do tmy. Lidé pořád chtějí měnit nějaké věci a těžko chápou, že jediné, co se od nás žádá, je schopnost pozorování. Nejvyšším cílem člověka - říkejme mu třeba moudrost či osvícení - je všechno pozorovat a poznávat takové, jaké to je. V tom je pravé sebepoznání. Pokud nás ještě něco ruší, a pokud to považujeme za potřebné změnit, sebepoznání jsme dosud nedosáhli. Musíme se naučit pozorovat věci a události tohoto světa, aniž by nás naše ego hned nabádalo k odmítnutí či souhlasu. Musíme pozorovat svět s klidnou pokorou jako mnohostranné hry klamu. Ve vzpomínaném textu zenového buddhizmu je tím míněno to, že pokud máme nejmenší představu o zlu a dobru, náš duch propadne zmatku. Každé hodnocení nás svazuje se světem forem a vězní nás. A pokud jsme v něm uvězněni, zůstáváme hříšní, neúplní, nezdraví. Trvá i naše touha po lepším světě a naše snaha ho měnit. A tak se znovu stáváme zajatci iluze zrcadlení, věříme v nedokonalost světa a nepozorujeme, že ne svět, ale jen náš pohled je nedokonalý a brání nám vidět jednotu. Naučme se tedy rozpoznávat ve všem sebe a dosahovat rovnováhy. Je tím míněna snaha vyhledávat střed polarit a odtud pozorovat pulzující póly. Duševní rovnováha je je­diným postojem, který umožňuje pozorovat jevové formy bez hodnocení, bez vášnivého přitakávání či popírání, bez identifikace. Tuto rovnováhu bychom neměli samozřejmě zaměňovat s lhostejností, s tou indiferentní směsí neúčasti a nezájmu, jakou měl na mysli Ježíš, když mluvil o “vlažných". Takoví lidé se vyhýbají konfliktům a jsou přesvědčeni, že uniknou do světa blaženosti, jaký si musí opravdu hledající člověk tvrdě zasloužit tím, že rozpozná konfliktnost svého bytí a nebude se bát vědomě projít polaritou, aby ji překonal. Ví, že musí kdykoli sjednotit protiklady, které vytvořilo jeho Já. Neštítí se nutných rozhodnutí, i když ví, že tím na sebe přivolá vinu, ale snaží se, aby v nich neuvízl. Protiklady se nevyrovnávají samy od sebe, musíme je takříkajíc vlastnoručně prožít, abychom si je přivlastnili. Teprve tehdy, až přijmeme oba póly, bude možné hledat střed a odtud započít s dílem sjednocování. Únik ze světa a askeze jsou ty nejméně vhodné reakce, protože nevedou k cíli.

 

 Potřebujeme spíše odvahu, abychom se vědomě, bez bázně a hany, postavili k výzvám života. Rozhodujícím slovem v této větě je slovo vědomě, protože jedině vědomí nám umožní pozorovat se při každém jednání a zabrání tomu, abychom se v něm ztratili. Není dokonce ani tak důležité, co děláme, jako to, jak to děláme. Přisuzováním dobrého a zlého postihujeme jen to, co děláme. Je však třeba se ptát i “ak něco děláme." Jednáme vědomě? Podílí se na tom naše ego? Nezapojili jsme naše Já? Odpovědi na tyto otázky rozhodují o tom, zda nás naše jednání svazuje, či osvo­bozuje. Přikázání, zákony a morálka nás k dokonalosti nedo­vedou. Poslouchat je dobré, ale nestačí to. Víme přece, že i “čert poslouchá". Vnější příkazy a zákazy mají své oprávnění, pokud člověk nedospěl a nepřiznal si vlastní odpovědnost. Zákaz hrát si se sirkami má svou platnost pro děti a ztrácí význam, když si hrají dospělí. Jestliže v sobě člověk našel vlastní zákon, vyvazuje se ze všech ostatních. Nejvnitrnější zákon pak představuje povinnost najít svůj střed, najít a realizovat své skutečné Já, být zajedno se vším, co je. Nástroj sjednocení protikladů se jmenuje láska. Principem lásky je sebeotevření a vpouštění toho, co zatím bylo vně. Láska usiluje o jedinost, touží splynout, ne se oddělovat. Láska je klíčem ke smiřování protikladů, neboť proměňuje Ty v Já a Já v Ty. Je přitkáním bez omezujících podmínek. Láska chce splynout s celým vesmírem, a dokud se nám to nepodaří, nedosáhli jsme pravé lásky. Dokud si láska vybírá, není to opravdová láska. Láska sjednocuje, výběr rozděluje. Pravá láska nezná žárlivost, protože nechce vlastnit, chce se rozplynout. Symbolem takového všeobjímajícího citu je láska, jakou chová Bůh k lidem. Do tohoto obrazu se těžko hodí představa, že Bůh svou lásku rozděluje podle nějakého klíče. Ani my sami nebudeme žárlit proto, že Bůh má rád také ještě někoho jiného. Bůh - jednota - nerozlišuje dobré a zlé, a proto je láskou. Slunce posílá teplo všem lidem a nerozděluje své paprsky podle zásluh. Jenom člověk se cítí povolán vrhat kameny - a neměl by se proto divit, pokud vždy zasáhne jen sám sebe. Láska nezná žádné hranice, žádné překážky, láska proměňuje. Miluje zlo - a to bude vykoupeno.

Zdroj:  Rüdiger Dahlke - Nemoc jako cesta

003-yin-yang-enlarge.jpg

 

 

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA